Nenávist, láska, či pokušení? ✖

7. kapitola - Victor

################################

„Soutěžící čííslo 3 má nyníí šanci vyhrát, pokud sprááávně odpoví na dvě následující otázky."
Tenhle moderátor vypadá jako chleba. Ta soutěž, která je o nevim co, už mě nebaví.
„Prvnííí otáázka zníí, připravte seee!"
Všechno hrozně protahuje. Nuda. Přidej.
„Jakéé je hlavníí městoo Ruská?"
„Moskvá."
„Spráávně. A druhá otáz-vzbuď se!
No tak, dělej! Jsou tu smrtijedi!“

################################

„Co?!“
Tomu, kdo mě vzbudil jsem neviděl do tváře, ale podle hlasu šlo poznat, že byl dost vyděšenej.
„Nestůj jako tvrdý Y musíme jít!“
„A kam?“
„Kam asi? K ostatním, abychom se mohli přemístit!“
„Proč se nepřemístíme sami?“
„Abychom se neztratili, a věděli že jsme v pohodě! A už pojď!“

Ona podivná osoba už vybíhala ven a ani se neohlížela, jestli běžím taky. Ale běžel jsem.

Venku jsem se jaksi vyděsil. Vlastně opravdu HODNĚ vyděsil. Všude panoval zmatek a strach. Lidi křičeli vyděšení z osob v maskách, neboli ze Smrtijedů.

I přes to že jsem přemýšlel nad tolika věcmi, stále jsem běžel až k ostatním.
Ani jsem nic neřekl, jen se chytl hrnku, který byl přenášedlo a už jsme se přemístili.

Dostali jsme se do jídelny na loď, na které už byli všichni z Kruvalu, kteří jeli do Bradavic na Turnaj tří kouzelnických škol.
Přece jenom tam jedeme už zítra, tak proč bychom se vraceli do Kruvalu?

Teď, když už jsme v bezpečí... Co se to stalo?! Proč tam byli Smrtijedi, co chtěli a co ten zrzavý klu- ne. Počkat, co? Proč se mi na mysli zjevil zrovna on? Neměl bych mít totálně jiné otázky? Odpověď: Ano, měl.
To jako, jestli je v pohodě? Proč by mě to mělo zajímat?! Vždyť ho neznám! Jenom jsem ho viděl v davu. Tak proč si jeho vzhled pamatuju tak moc?

Možná bych se mohl přestat tvářit jak idiot a radši někam jít. Koukalo na mě docela dost lidí. Vlastně většina lidí v jídelně. Rozhlédl jsem se kolem, otočil se na patě a zamířil jsem do pokoje Karkarova. Přece jenom, určitě bude chtít vědět o všem co se na mistrovství stalo.
Nejspíš ze sebe vyhodím něco ve stylu: Ahoj Karkarove, celej den jsem sledoval mudly a kouzelníky, co se neumějí oblékat, potom jsem šel na zápas kde jsem viděl zrzka, následně šel spát a nakonec se probudil při útoku smrtijedů, potom vyběhl ze stanu v trenkách a zbytek už znáš.
Jo. Tohle mu tutově řeknu.

Tak, teď tu přestanu postávat v trenkách a odejdu, než na mě někdo sešle kletbu.

Celá tahle loď je dost velká. Leckdo by se tu ztratil, ale já ne, já to tu znám jako svý boty. Který na sobě nemám. A zůstaly ve stanu. Napospas Smrtijedům. Budou mi chybět. Ty boty jsem měl už od jedenácti let. Holt mi noha vyrostla hodně už jako malému a potom už se nehla. Ale, proč tady básním o svých botách?

Celou cestu jsem na ně myslel a ani jsem si neuvědomil že už jsem u Karkarova. Jde se ze sebe vyhodit první věc, co mě napadne.

Překvapivě jsem vysvětlil události celkem srozumitelně a Karkarov měl jen pár doplňujících otázek a měl jsem pocit že jedna z nich se dokonce týkala mých bot. Že by o nich věděl i on?

Došel jsem do svého pokoje a lehl si do postele. Byl jsem dost unavený. Prohrál jsem dnes zápas, spal asi čtrnáct minut, a zdrhal před smrtijedy. To se mi zdá na jeden den dostatek. Už ale půjdu spát. Dobrou Viktore, určitě se ti budou zdát noční můry o bance u Gringotových.

################################

„Helou, it's me.“
„To jsi ty Adele?“
„Ano, Viktore, ale mám tu větší překvapení. Otoč se a zahleď se do šeříku.“
No, tak tohle šeřík není. To je levandule. Co asi měla z biologie?
Moment. V těch levandulích někdo je.
To je-on?! Zase ten zrzek? Už bych vážně měl navštívit psychologa.
Probuď se. Probuď se. Probuď se!
Jak že to funguje? Štípnout se? Ne to je pro rozlišení snů a reality. Mrkání!

################################

Uff! Tak to bylo poprvé co jsem se dokázal záměrně probudit. Ale proč že jsem se chtěl probudit? Co na tom snu bylo tak děsivýho? Asi to, že si jeho tvář vybavují dokonale. Už mě štve jak nad ním ve svojí hlavě přemítám, aniž bych znal jeho jméno.
No jasně! Budu mu říkat třeba... Umm. Hmm. Harold. To se na něj hodí.

Kolik je vlastně hodin? Pět?! To už za chvíli půjdem do Bradavic? Musím se připravit.

Osprchovat jsem se, vzal si na sebe černý oblečení, kožich a ušanku.
Čas ubíhá tak rychle, když si ve sprše zpíváš. Už jsme se šli připravit.

Vyšli jsme z lodě a spatřili fakt hodně velkej a hezkej hrad. Došli jsme k němu a vešli hlavní bránou do vstupní síně. Tam byli studenti z Krásnohůlek. Lidi od nás se s nima chtěli jít pozdravit, ale ani jsme to nestihli, protože už vešli do Velké síně, jak jsem od nich zaslechl.

Teď byla řada na nás. Připravili jsme si dost hustej příchod.

Dveře se otevřely a my jsme do nich začali vcházet. Nakonec jsem vešel i já s Karkarovem.

Spatřil jsem ohromnou síň, ve které se  všude vznášeli svíčky a se stropem jako s oblohou.

Tvářil jsem se dost drsně, ale skoro nic v síni neohrozilo můj výraz.

To jenom on. Ano, on! Harold. Studuje tady v Bradavicích! To znamená, že ho budu moct vídat každý den a zjistím jeho jméno. Alespoň se mi o něm už nebude zdát.

Překvapivě jsem se nezastavil a ani jsem nezměnil svůj výraz. To bude ta praxe.

Došli jsme na konec místnosti až k učitelskému stolu. Tam se Karkarov s Brumbálem pozdravili a šli jsme si sednout k ostatním.

Pořád nemůžu uvěřit že tu je Harold! Třeba z nás budou kámoši, nebo i něco víc. Co?! Proč bych na něco takového myslel?! A proč jsem z jeho přítomnosti tak nadšený?!

Najednou se na stolech objevilo jídlo a já si uvědomil, že jsem celý den nejedl. Už bych měl přestat přemýšlet a vychutnat si jídlo.

Obě věci jsem v podstatě splnil, ale moje oči a hlava se neustále otáčeli k jednomu místu. K místu jednoho zrzavého kluka.
__________________________________

😏😏😏
Co bude asi dál?😏
ZVAJDY😎😎