Nenávist, láska, či pokušení? ✖

29. kapitola - Harry

,,Ta... potvora!"

Vysoký Hermionin hlas se téměř ztratil v hluku, který byl ve Velké síni na snídani všude kolem.

,,To je taková..."

Chvíli se mračila na novinový článek, který se skvěle postaral o mé další potupení (nejen) před celou školou, a potom se slátaninou Rity Holoubkové prudce mrskla o jídelní stůl. Pohyblivý obrázek Cedrica Diggoryho, který právě vyškubnul fotografovi zařízení z ruky, anebo nejistá fotka mě, jak ležím na provizorních nosítkách, se rozplácly o desku stolu. Ron na dřevěné lavici vedle nadskočil.

,,Já tu ženskou fakt nesnášim!" vypískla a rozhořčeně začala kroutit hlavou.

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli jsem v tento okamžik byl za to, že se se mnou a Ronem začala Hermiona opět bavit, úplně rád. Po tom, co se událo včera, jsem byl ale za její formu podpory vlastně nesmírně vděčný. A taky za to, že se k nám Hermiona možná zase vrátila. Tedy alespoň do doby, než to jeden z nás nějak pokazí... Minule jsem to byl já...

Chtěl jsem si o tom, co se na ošetřovně stalo, s Hermionou promluvit. Nebyl na to ale čas. A já vlastně ani nevěděl jak. Pořád mi připadalo dost nesmyslné, že bych se jí mohl vážně líbit. Ale možná že jsme si to s Ronem jen špatně vyložili. Když jsme ji totiž ve středu zahlédli v přítomnosti lidí ze Zmijozelu, moc na to, že by ke mně chovala nějaké větší city, zrovna nevypadala...

To teď ale rozhodně nebyl můj hlavní problém. Můj hlavní problém byla moje ,,účast" v turnaji. A taky to, co se právě teď kolem mě dělo.

,,Ahrrr!" vypískla Hermiona znovu, když nám za zády prošel hlouček chichotajících se Mrzimorů, a vytrhla mě tím z hlubokých myšlenek.

S jejím názorem na tu nesnesitelnou zelenou ropuchu jsem nemohl víc než souhlasit. Zatímco minule byl její rozhovor se mnou jen článek plný absolutních slátanin, tentokrát se Rita Holoubková vskutku činila a vytáhla na světlo pravý důvod toho, proč jsem se prvního úkolu neúčastnil. A pěkně mi tím zavařila, ne že ne...

A co že se to tedy včera vlastně stalo? Jelikož jsem byl tak trochu... vyřazen... většinu informací mám právě od Hermiony, která u toho všeho byla. Tedy alespoň po tom, co se stala ta hlavní věc...

Díky Ronovi jsem věděl, že mým prvním úkolem má být souboj s drakem. Fakt pěkně jsem mu za tu informaci poděkoval, ne že ne... Víc nápomocný mi v tom totiž už být nemohl. Když jsme si ale my, šampioni, svého draka losovali, jeho podoba byla překvapivě... malá. První si losovala Fleur. Na mě zbyl v pytlíčku ten poslední. Maďarský trnoocasý. Nejhorší. Alespoň co Ron vyprávěl, že mu Charlie vyprávěl...

Držel jsem v ruce miniaturní podobu trnoocasé příšery a chystal se na to, že vlastně vůbec netuším, co budu dělat. Jenomže pak se cosi zvrtlo. Šeredně. Drak mi skočil přímo do obličeje. A zbytek příběhu už teď zná většina školy...

,,Hele - třeba to nebude tak zlý," Ron se natáhl pro žlutý papír, na kterém se pořád dokola střídal Cedricův naštvaný obličej s mým tělem, které naštěstí nebylo zas tak moc dobře poznat. ,,Tady," ukázal prstem od své snídaně na část textu. ,,Vlastně to napsala celkem dobře. Podle všeho nebyla přímo u toho, ne? Vlastně je tam doslova napsaný, že tě napadl drak. A to je pravda tak jako tak. A nezní to zas tak hrozně..."

,,Když myslíš..." zakroutil jsem hlavou. ,,Něco na tom bude. Jen kdyby ten drak nebyl tak půlcentimetrovej..."

Moje trable, jak se zdálo, nabíraly snad každým novým dnem na intenzitě a rozhodně to nevypadalo, že by hodlaly ustat. Od začátku školního roku jsem ležel na ošetřovně už dvakrát, ztratil paměť, celá škola mě buďto nenávidí, nebo se mi směje, jsem účastníkem životu nebezpečné soutěže, ublížil jsem Hermioně a zjistil jsem, že se mi líbí kluci. A do toho všeho mě ještě všichni nenávidí. Anebo to už jsem říkal? Dneska se mi tedy spíš všichni smějou... Dost nepříjemný zvrat nastal taky před třemi dny v noci, kdy jsem si najednou vzpomněl na Malfoye. Pernější noc už jsem nezažil dlouho...