Nenávist, láska, či pokušení? ✖

5. kapitola - Draco

Prázdniny byly dost úděsný, ostatně jako obvykle. Ale vrátit se do Bradavic se zdálo být ještě mnohem horší. Při pohledu na objímající se Nebelvíry jsem přesně netušil, jestli se mám smát, nebo to absolutně nedávat. Protočil jsem očima.

Seděl jsem ve vagónu s ostatními žáky z koleje. Bavím se s nimi, ale moji přátelé to rozhodně nejsou, tedy až na Blaise a Thea. Ostatní jsou tupí a pravděpodobně většinu času ani netuší, co se kolem nich vlastně děje. Ne, že by to bylo způsebeno dortíčky a laskominamy od těch dvojčat Weasleyových...

Po chvíli jsem byl ale už notně znuděný jejich přihloupými kecy, a tak jsem se šel projít.
Možná bych ještě pozměnil svá předešlá slova - prázdniny byly hrozný, návrat do školy taky, ale to, co se stalo teď, to bylo vážně jako z katalogu hrůzy.

,,Můžeš krucinál dávat pozor, Pottere!?" naježil jsem se a seřval toho pitomce Pottera, který zřejmě neuměl ani koukat, kam jde, a musel do mě vrážet. Krása, fakt.

,,Sklapni Malfoyi," odsekl a zamračil se. To mě naštvalo ještě mnohem víc.

Chtěl mě obejít, ale já mu zatarasil cestu.

,,Dávej si bacha, Pottere," procedil jsem ledovým hlasem. Takhle si na mě prostě nikdo dovolovat nebude a už vůbec ne tenhle blbec.

Už jsem ho chtěl nechat jít, jenomže ten výraz, který nasadil, jsem už vážně nebyl schopný skousnout. Všiml jsem si, jak v dlani sevřel hůlku. Paráda, vážně paráda. Na nic jsem nečekal a pohotově jsem vyndal tu svou. Stáli jsme tak proti sobě s namířenými hůlkami a mezi námi sršela zloba a nenávist. Z obou stran stejná. Dobře, z mé větší. Chvílemi jsem pochyboval, zda to mám vůbec zapotřebí, moje horká hlava ale spíš jednala, než myslela.

Skoro jsme proto zapomněli, že jsme vlastně ve vlaku plném studentů z Bradavic a přísahám, že bych ho dokázal zničit, kdyby se tam náhle neobjevila Grangerová s Weasleym. Úplně jsem stále nechápal jak, ale ty dva ho prostě vždycky vytáhnou z nějakýho maléru. No... spíš Grangerová, která na nás teď civěla, se značným zděšením v té její koumácké tvářičce.

,,Harry, co se tu ksakru děje?!" vyštěkla, přísný pohled zabodnutý na mojí hůlce.

Rychle jsem ji proto dal dolů a stejně tak učinil i Potter. Weasley jen tupě civěl, ostatně jako vždy. Občas pohled na tuhle partičku činí až fyzickou bolest.

Nebelvírské... ehm... doslova lvici, která vypadala, jakoby měla každou chvíli zatnout tesáky do toho, kdo se jen odváží dotknout se hůlky, se prohloubila vráska mezi obočím tak, že už jsem pochyboval, zda je to vůbec možné. Očividně ale jo.

Ne, že bych měl z Grangerovky strach, celá situace ale vybízela k urychlenému zakončení. Což byl také teď můj jediný záměr. Doslova jsem se otočil na podpadku, až se za mnou zavířil můj černý plášť. Za jiných okolnostil by to mělo rozhodně větší efekt, teď mi to bylo ale tak nějak jedno.

Cestou zpět za ostatními jsem tiše nadával na Pottera a jeho kámoše. Nebudu lhát, z toho idiota už fakt nemůžu.

Když vlak zastavil, všichni nadšení studenti se radostně vyvalili ven s širokými úsměvy na tvářích. Jupí. Podíval jsem se na ně dost pohrdavým pohledem, popadnul svůj kufr a vydal se směrem k hradu. Otec říkal něco o tom, že letos bude rok v Bradavicích jiný, kvůli nějakému poháru. Mám si prý dávat pozor. No jakobych to nedělal celou dobu...

Crabbe a Goyle cupitali, přesněji dupali, za mnou. Neustále se něčemu tupě chechtali a posměšně si ukazovali na ostatní. Zřejmě jsou také závislí na mé přízni a kdykoli se uchechtnu jejich urážce na nějakou holku, tváří se vážně potěšeně.

Po cestě, namáhavé zejména pro můj hvězdný doprovod, jsem se rozvalil na lavici ve Velké síni. Na stole vonělo zase všechno možné a mně bylo tak nějak jasné, že se dnes minimálně polovina školy přežere víc než k prasknutí. Podepřel jsem si rukou a hlavu a doufal, že už zase začne mluvit Brumbál, aby všeobecné veselí v sále už konečnem utichlo. Miluju školu.

____________________________________

Ahoj, ahoj
Hlásíme se po trochu delší době a rovnou s kapitolou z velmi ,,optimistického" pohledu Draca
Děkujeme za ohlasy u minulých částí
Zvajdy 😎