Kulmou jsem si dodělala poslední pramínek černých vlasů co na sluníčku odráží modrou barvu. Dnes jsem zvolila velmi jemné líčení s růžovou konturkou na rtech. Nechtěla jsem nic vyzývavého. Rukou jsem si přejela po přívěsku na mém krku a chytla ho. Bylo na něm písmeno M jako Marinette, jediný dárek od rodičů, který mi zůstal a já měla odvahu si ho vzít až teď. Přece jen byla velká šance, že dnes zemřu. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a zvedla se. Z šatny jsem si přinesla do pokoje bílé kalhoty, bílou košili, červený kabátek, který měl kapuci s umělou kožešinou a pásek. Vše jsem hodila na postel a sedla si k oknu. Bylo něco okolo šesté hodiny ráno a v Madridu panovala tma. Jsou to už skoro 3 týdny co jsem viděla Adriena tváří v tvář. A dnes jsem se rozhodla, že za ním půjdu jako hlavní mentor Divize a rozsudek nechám jen a jen na něm. Byl v Madridu už týden a za tu dobu, zmlátil tolik lidí, vymetl tolik barů a vyptával se mezi gangy, kde najdeme mě - Hlavního mentora. Na každém kroku jsem ho sledovala a litovala čím dál tím víc toho, co jsem mu provedla. Kdybych si nevážila svého života, asi bych nejspíš spáchala sebevraždu. Oblékla jsem si připravené oblečení, v předsíni jsem se na voněla svým oblíbeným parfémem, do kalhot si zastrčila zbraň a zásobník, do kapsy od kabátku dala peníze, zapnula si své černé kozačky nad kolena s vysokými podpatky a naposledy se podívala na sebe do zrcadla. Cvakla klika a já jen vyšla z bytu do probouzejícího se Madridu s cílem najít Adriena.
Adrien
"Kde ho najdu!! Tak to konečně vyklop!" křičel jsem na jedno rekruta Divize.
"Já nevím o čem mluvíš."
"Tak ty nevíš." zakřičel jsem a udeřil ho tak, až upadl do bezvědomí.
"Sakra." zaklel jsem. Jsem tady už týden a nic, nikde ho nemůžu najít. Hlavní mentor prostě neexistuje. A čemu se vlastně divím, vždyť je nejlepší z Divize. Ani Tikky a Plage ho nemůžou nikde vypátrat. Začínám docela pochybovat o to, že je vůbec v Madridu. Třeba mě chtěl Luko jen zmást, ale v tom případě nechápu, proč mu někdo prostřelil hlavu.
Přišel jsem do hotelu, zamkl vchodové dveře a svlékl se hned v hale, nahý jsem došel do koupelny a dal si horkou sprchu. V mysli se mi vybavily vzpomínky na Marinette a jak se sprchovala ve studené vodě. Po tváři mi stekla slza a za ní hned další. Bolelo to a o to víc, že dnes je Štědrý den a období vánoc. Proč mě musela opustit zrovna v tuhle dobou, proč mě vůbec musela opustit, nejraději bych zemřel místo ní aby ona mohla žít. Udeřil jsem pěstí do dlaždiček, až mi z kloubů začala téct krev. Vylezl jsem ze sprchy, utřel se do ručníku a oblékl černé kalhoty a tričko. Bylo něco okolo sedmé hodiny ráno a já věděl, že tohle bude hodně těžký den plných vzpomínek na ní.
"Proč si mi to udělala. Proč? Tohle jsem si od tebe nezasloužil." zašeptal jsem a podíval se z okna. Pravě začalo sněžit.
Lehce jsem se zatřásl zimou a zavřel otevřené okno. V tom můj pohled spadl na rozestlanou postel, kde byl položený pytlík s čokoládovými croissanty a vedle nich velké kafe v kelímku. Zatřepal jsem hlavou a pro pleskl se, ale z postele věci nezmizely. Nevěřícně jsem se jich dotkl a opravdu, byly pravé a obojí bylo ještě teplé. Přesně tak jak mi to nosila Marinette každý den od té noci, co u mě poprvé přespala.
"Co to má znamenat?" zakřičel jsem po místnosti a šel ke dveřím. Už jsem je chtěl otevřít v tom jsem ucítil známou vůni, která patřila Marinette. Něco mi říkalo, že za dveřmi někdo je, ale neměl jsem odvahu je otevřít. Jen jsem na ně položil svou dlaň a položil své čelo.
Marinette
"Co to má znamenat?" zakřičel a jeho kroky vedly ke dveřím, za kterými jsem stála já. Měla jsem strach je otevřít, po tom co jsem viděla jeho oblečení v hale a slyšela vše co říkal na můj účet. Jen jsem na dveře položila obě své ruce a čelo. Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale najednou jsem uslyšela jemné zavrzání a pohyb kliky. Jen co jsem to spatřila mozek zavelel útěk a tak se i stalo. Jenže jsem nebyla dost rychlá.
"Hej, stůj nebo tě zabiju." zařval Adrien a běžel za mnou.
Vchodové dveře byly zavřené a nebyla jiná možnost než je vykopnout. Příště si musím vzít lepší boty, takhle si ničím podpatky, řekla jsem si v duchu. Přeskočila jsem je a běžela po schodech dolů.
Adrien
Spatřil jsem obrys postavy, který mizel za rohem místnosti a okamžitě zakřičel.
"Hej, stůj nebo tě zabiju." v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo ani.
Osoba byla dost překvapená, že jsou zamknuté vchodové dveře, ale k mému překvapení je vykopla na první pokus, přeskočila je a vyběhla ven. Jediné co jsem spatřil byl červený kabát. Rychle jsem vklouzl do bot, popadl kabát a dva meče a běžel za osobou.
Vyběhl jsem před hotel a nikde neviděl ani živáčka. Ovšem ve sněhu na chodníku, byly jen jedny stopy a ty musely patřit osobě v mém hotelovém pokoji.
Vydal jsem se po nich a asi po pěti minutách jí spatřil běžet přede mnou.
"Stůj." zakřičel jsem a přidal na tempu. Očividně se polekala a běžela bez otočení. Teprve teď jsem si jí lépe prohlédl. Červený kabát, bílé kalhoty a černé kozačky na vysokém podpatku. Absolutně jsem nedokázal pochopit jak na tom může běžet a nezlomit si nohu. Byla až moc rychlá, ale i tak jsem jí neztratil z dohledu. Doběhla až k obrovskému schodišti co vedlo do metra a já se lekl, že jí ztratím. Neváhal jsem, vytáhl zbraň a snažil se jí trefit.
Marinette
Chtěla jsem zastavit, ale strach byl větší než má odvaha. To byl zase nápad Marinette, proč si tam nemohla tehdy uhořet prostě. Nadávala jsem si. Byl rychlý a já se bála, že mě chytí a bude znechucený, že jsem to já. Bála jsem se, že mi všechno vyčte a nebude mě chtít v životě vidět a zakáže mi ho i sledovat z dálky.
Doběhla jsem skoro až ke schodišti k metru, dělilo mě od něj sotva pár metrů a já doufala, že se v něm ztratím. V tom Adrien začal střílet, polekalo mě to tak, až jsem zpomalila a nepatrně se na něj podívala. Zbraní mířil na mě a v jeho očích byl vidět hněv a chuť někoho zabít. Zpanikařila jsem tak, až mi to podklouzlo a zachytila se o zábradlí, přes které jsem následně přepadla a dopadla na tvrdý asfalt.
Adrien
Znejistilo jí to natolik až uklouzla a místo do metra, přepadla přes zábradlí do místního parku. Doběhl jsem až k zábradlí a ladně ho přeskočil. Dopadl jsem na nohy a zbraň vystřídaly dva meče co jsem měl celou dobu na zádech. Přede mnou byla osob, která se sotva postavila na nohy a snažila se zmizet. Při pádu, se musela poranit, protože na sněhu, byla krvavá stopa a jednu nohu za sebou malinko táhla. Pro sebe jsem se usmál, už nemohla utíkat.
"Už mi neutečeš." řekl jsem a vydal se k ní. Pod botami mi praskal sníh a vločky padaly do zlatých vlasů.
Osoba, jako by mě neposlouchala a dál se snažila zmizet a táhla jednu nohu za sebou.
"Asi si mi nerozuměla, jsi jenom moje a pokud mi neřekneš co si u mě v pokoji dělala, vymlátím to z tebe a pak tě stejně jako ostatní zločince zabiju." řekl jsem a byl od ní už jen pár metrů.
Stále pokračovala bez zastavení a já se rozhodl, že mě to už nebaví. Udělal jsem dva větší kroky a máchl jedním z mečů jejím směrem.
Marinette
Tím pádem jsem si vyvrkla kotník, pohmoždila ruku ze, které mi tekla krev a prokousla ret. Fakt nešika. Nehodlala jsem se vzdát, tak jsem si nasadila kapuci a snažila se odkulhat někam do bezpečí. Z ničeho nic se ozval můj reflex a já se prudce otočila a rukou chytla ostří meče až mi z dlaně začala téct krev. Sykla jsem bolestí. Adriena to překvapilo na tolik, že jsem ostří meče stiskla pořádně a vší silou zatlačila proti němu, až jsem Adriena odstrčila a opět se dala na útěk, pokud se tomu tak dalo říkat teda.
Ještě to zopakoval dvakrát a já se pokaždé uhnula a jen ho jemně odstrčila. Nechtěla jsem mu v žádném případě ublížit.
Adrien
"Nebraň se jenom, zbabělče." zakřičel jsem, když jsem skončil ve sněhu.
Nechápal jsem, proč jen odráží útoky a nezaútočí. Jako kdyby mi nechtěla ublížit. Tímhle stylem se dokulhala až k řece Manzanares, která Madridem protéká.
"Stůj, varuju tě, nebo tě utopím v té studené vodě." zakřičel jsem a opět zaútočil tentokrát úspěšně. Osobu jsem strhl k zemi a oba se skutáleli z malého schodiště v parku.
Jen co jsem se zvedl osoba v červeném kabátu, mě jemně kopla do ramene a snažila se zvednou. Tu nohu jsem jí však chytil a přitáhl si jí pod sebe. Ruku jsem natáhl, že jí sundám kapuci když v tom mi dala takovou ránu do břicha, že jsem myslel, že vypustím duši. Začala se plazit a já se k ní opět dostal a vytáhl nůž od Marinette.
"Neutečeš mi." řekl jsem a čekal odpor místo toho, se jen bránila, ale stylem, že by neublížila ani mouše.
"Neumíš mluvit? Poslal tě Hlavní mentor mě postrašit? Tak už konečně něco řekni, nebo tě bez mrknutí oka zabiju." zkoušel jsem to dál. Můj mozek si nepřipouštěl nic jiného, než to, že je to zvěd.
Marinette
Jeho slova mě zraňovala a já si přála jenom konec. Přesto moje podvědomí to nedokázalo a já se bránila jeho útokům. Než jsem se nadála držel mě za krk a zvedl mě do vzduchu. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a jen jsem kopala nohami.
"Tak se alespoň podíváme jak vypadáš." řekl a já pocítila strach.
Vší silou jsem ho kopla do kolene až mě pustil. V tom začal boj a já už se nebránila, ale útočila. Nakonec vytáhl odněkud zase ten nůž a ohnal se sním, až mi srazil malinko z hlavy kapuci.
"Zabiju tě a pak i tobě podobné za to co jste mi provedli." zařval.
V tom jsem si uvědomila, že ho musím nechat aby mě zabil, zasloužím si to. Stejně mě chce celou dobu zabít. Podkopla jsem mu nohu, až zavrávoral, chytla jeho ruku s nožem, tak, že jsem ostří otočila na sebe a škubla. S čím jsem nepočítala, bylo to, že nám to opět na sněhu podklouzne. Takže místo toho, abych spadla na něj a zabodla si nůž přímo do srdce, spadl on na mě. Při tom pádu jsem cítila, že nůž tlačí společně se mnou a čepel byla jen pár centimetrů od mého srdce. V jeho pohledu byla nenávist, zloba, nechuť a já jen zavřela oči a v duchu řekla, miluju tě Adriene. Když jsem ucítila dopad na zmrzlou zem otevřela jsem naposledy oči, abych ho spatřila a zapamatovala si každý detail jeho tváře, uviděla jsem však vyděšené smaragdové oči. I tlak na nůž z jeho strany povolil. Zmateně jsem zamrkala a vůbec si neuvědomila, že mi při tom pádu sundal kapuci. Mozek mi dal jasný povel a já škubla s nožem tak až jsem si ho zaryla do kabátku přímo do srdce....
Probudila jsem se u sebe v bytě v posteli. Měla jsem sundaný červený kabátek, který byl ledabyle přehozený přes křeslo stejně tak jako černé kozačky. Chytla jsem se za hlavu, která mě neskutečně bolela a všimla si obvázané ruky, kde jsem měla řeznou ránu od meče. Úplně otevřít oči mě přinutila až bolest v kotníku. Vyletěla jsem do sedu a spatřila Adriena jak má mojí nohu položenou na sobě a na kotník mi dává ledový obklad a stahuje mi ho. Hned jak si všiml, že jsem vzhůru ztuhl. Do očí se mi nahrnuly slzy a mě došlo, že nejsem mrtvá.
"Marinette." řekl tak jemně a s láskou moje jméno. Jen jsem sklopila hlavu a nadávala si.
"Marinette." řekl ještě jemně jednou, pustil mou nohu a přesunul se ke mně blíž.
"Jsi tak nádherná. Za ty dva roky si tak dospěla maličká." vtiskl mi polibek na zraněnou ruku.
"Notak, řekni už něco." naléhal a s třesoucí se rukou se dotkl mé tváře.
"Zabí mě." zašeptala jsem.
"Jsi to ty...a jsi živá.... nejsi žádný výplod mé fantazie ani klon..." řekl s úlevou v hlase a objal mě.
"Zabí mě..." zopakovala jsem.
"Cože?" řekl zmateně Adrien a zvedl mi mou tvář.
"Nezasloužím si žít." řekla jsem a pohled mi skončil na noži.
Chtěla jsem se po něm natáhnout, ale Adrien byl rychlejší a hodil ho na druhý konec místnosti. Snažila jsem se k němu dostat, ale jeho silné paže mi v tom zabránily. Schoval mě v jeho náruči a nechal mě brečet do jeho trička. Při tom mě pořád líbal do vlasů a rukama jezdil po zádech.
"Myslel jsem, že jsem tě už navždy ztratil." řekl a začal brečet.
"Prosím, řekni něco lásko." naléhal.
"Zklamala jsem tě a zradila tvou důvěru...nezasloužím si žít." řekla jsem. V tom se odtáhl a zadíval se mi do očí.
"Ano. Podvedla si mě, zradila si mě, opustila si mě, lhala si mi....., ale i tak mé srdce patří jen tobě a už nikdy tě nenechám odejít." řekl a otřel své rty o mé.
"Adriene..." zastavil mě.
"Marinette, mé srdce říkalo celou dobu, že žiješ jen rozum tvrdil opak společně s okolím. Když si se málem probodla v tom parku a upadla do bezvědomí, měl jsem dost času přemýšlet a všechno mi došlo. Proč si to udělala. Jen si nemysli, sice jsem celou dobu tvrdil, že Divizi nesnáším, ale zajímal jsem se o vše co se v ní stalo. Jen teď mi to všechno došlo. Chápu, proč si to udělala a chci, aby si věděla, že se na tebe nezlobím." setřel mi slzy aa zadíval se mi do očí.
"J..j...já..." nevěděla jsem co říct.
"Marinette, tolik si mi chyběla." řekl a znovu otřel své rty o mé.
"Odpusť mi." řekla jsem a konečně zvedla své oči. Jen se zasmál a rozzářily se mu oči.
"Spolu až do konce." řekl a spojil naše rty v polibek.
Dnes je to přesně týden od toho, kdy Adrien zjistil, že jsem v té budově neuhořela. Sice ještě kulhám, ale jinak jsem úplně zdravá. Celý týden se o mě staral a já nevylezla skoro z postele. Když nespal vedle mě, tak si se mnou povídal nebo mi vařil jídlo. Všechno jsem mu řekla a on mi několikrát zopakoval, že se nezlobí, a že hlavní je, že žiju a budu s ním, až do konce života. Den za dnem mě opouštěly obavy a já věděla, že jsem si lépe nemohla vybrat. Za celý ten týden jsem se nepolíbili jen se mazlili a usínali v obětí toho druhého.
Těsně před půlnocí mě Adrien konečně po týdnu, vzal ven a ruku v ruce jsem se procházeli zasněženým Madridem. Došli, až k místu, kde jsem přepadla přes zábradlí a ošklivě se zranila. V tom mě Adrien vzal do náruče a i se mnou přeskočil zábradlí. Na nohy mě postavil, až na místě, kde zjistil, že jsem to celou dobu já. Bylo pár minut, před půlnocí.
"Marinette." řekl, aby upoutal mou pozornost, kterou měl celou dobu.
"Adriene." řekla jsem a usmála se. Dokonce jsem na sobě měla to samé jako před týdnem, včetně těch bot.
"Poprvé, když jsem tě viděl, myslel jsem si, že si konkurence, pak si mi, ale podala záchranou ruku a já věděl, že co bude následovat nezastavím. Během, krátké doby, jsem se do tebe zamiloval a modlil se, aby si jednoho dne cítila to samé. Ano, podvedla si mě opakovaně, ale ani já nejsem bez poskvrny. Kdyby nebylo mě, tak by tě můj otec nikdy nemučil, nikdy bych tě nepostřelil tím, že pustím zbraň na zem a podobně. To, že si se dva roky vydávala za mrtvou, mě svým způsobem vytrestalo a já si uvědomil, že chyba byla u nás u obou, ale ty si ke svému jednání, měla alespoň pádný důvod...." začal si klekat.
"Co, ale vím celou dobu je to, že tě miluji z celého srdce. Jsi to nejlepší co mě kdy v životě potkalo. Zařekl jsem se, že budu jedině s tebou a teď tady klečím a žádám tě,v napůl v naději a v napůl v obavách ..... vezmeš si mě Marinette a staneš se mou ženou?" řekl a vytáhl prstýnek, který jsem nechala Luko vykopat.
"Ano Adriene." řekla jsem a on s radostí vyskočil zpět na nohy a nasadil mi prstýnek.
"A zároveň přísahám na svůj život, že už tě nikdy neopustím."
"Spolu až do konce." řekl a políbil mě.
Za pár měsíců jsem se opravdu vzali. Byla to nejkrásnější svatba pod sluncem a oba jsem byli konečně šťastní. Přestěhovali jsem se zpět do Paříže, respektive, jsem si nechali postavit obdobnou vilu jako jsem měla předtím, kus za městem. Já se vrátila zpět do Institutu a s Adrienem jsem byla nejlepší agent. Oba dva jsem byli příležitostní agenti a já občas cvičila rekruty Divize. Kromě pár lidí nevěděl vůbec nikdo, že existujeme, proto jsme mohli s Adrienem založil vlastní rodinu a nemuseli žít ve strachu.
"Adriene." zavolala jsem.
"Ano lásko?" řekl a objal mě.
"Chci, aby si byl jediný muž v mém životě....miluji tě a přeji si, aby si mě miloval den za dnem víc jako já miluji víc a víc tebe." řekla jsem a otočila se.
"Jsi moje všechno, jsi celý můj svět a mé srdce ti patří od naší první společné noci co si mě ošetřila." řekl a políbil mě.
"Miluji tě Adriene Agreste." zašeptala jsem do jeho rtů.
"Miluji tě Marinette Agreste." zašeptal a otřel se o mé rty.
Nejdříve mi políbil horní ret a pak spodní. Usmála jsem se do polibku a přitáhla si ho blíž. Naše rty se spojili. Já mu oběma rukama vískala ve vlasech a on mě jednou držel okolo pasu a druhou měl položenou na mém kulatém těhotenském bříšku.
Konec