Spolu až do konce

30

"A co Nino, je v pořádku?" to bylo to první co jsem potřebovala vědět.

"Díky němu to vím Marinette." odvětila Tikky.

"To není odpověď, je v pořádku nebo ne?" teď šel ze mě až strach a Tikky jen kývla hlavou na souhlas. Pustila jsem jí a pořád tam stála s Adrienem za zády. 

"Co si to provedl Plaggu." zašeptal Adrien a sklonil hlavu. 

"Marinette, nerada to říkám, ale prohráli jsem. Gabriel Agrest se zvolil za nejvyššího Divize a za ním se nikdy nedostaneš. "

"Hmmm." to bylo to jediné co jsem ze sebe dostala. Posadila jsem se na schody a dívala se na své boty. 

Adrien a Tikky na mě koukali a sledovali bedlivě, každý můj pohyb. Po skoro desetiminutovém tichu jsem došla k závěru, že tichem nic nevyřešíme.

"Institut?" vyslovila a podívala se na ty dva.

"Šéf řekl prozatím se stáhnout a vyčkávat. Není jiná možnost. V Divizi je skoro 500 kadetů dětí, 300 vycvičených zabijáků a to nepočítám mentory a ty co si sebou přivedl Gabriel Agrest. Divize je nedobytná, protiatomová pevnost s velkými zásobami všeho."

"To všechno vím, žila jsem tam 13 let Tikky. Strávila jsem tam víc času než na povrchu mezi lidmi. " řekla jsem nevrle.

"Tak také víš, že jít tam je sebevražda pro každého kdo není stejně tak dobrý jako ty. " 

"Sama tam jít nemůžeš." dodal Adrien.

Měla jsem vztek a ten se ještě několikrát znásobil jen tím, že jsem se podívala na své vytetované číslo na ruce. Vstala jsem a udeřila rukou tak prudce a silně o zeď, až mi z kloubu na ruce tekla krev a nový náramek Divize se rozlomil. Spadl na zem a tím pádem, ze mě spadl okov co mi bránil dělat vše co jsem chtěla. 

"Marinette?" Tikky vyslovila mé jméno a já nereagovala.

"Mari?" zkusil to i Adrien. Stála jsem k nim zády a zvedla jenom ruku na znamení, že nechci mluvit.

Šla jsem do obývacího pokoje, kde jsem vytáhla z  baru láhev Jacka Daniele a nalila si do skleničky a následně ho kopla do sebe.  Sedla jsem si na barovou židli a koukala na ty dva co stáli ve dveřích a nevěděli co mají dělat. 

"Bude tam stát jako sochy nebo si sednete?" řekla jsem a vytáhla ze své tajné skrýše popelník a cigarety.

"Marinette, ty přece nekouříš." řekla Tikky a šla i se mnou si sednout na gauč.

"To máš pravdu, já raději Heroin a Kokain." řekla jsem a zapálila si. Při tom jsem si z cigarety  jednou potáhla a pak jí položila na popelník. Nekouřila jsem, v tom měla Tikky pravdu, ale ten pach z cigarety ve mě vyvolával mé staré já.

"Jsem nový mentor a budu vás učit, jak v sobě probudit agresi a vražednost nočního lovce. Při boji není důležitá jen technika, ale i dravost po krvi a násilí. Pokud chcete nepřítele porazit, musíte vyvolat svůj chtíč po krvi a bolesti. Je to jako droga a jak jednou propadnete, už nikdy nepřestanete. " 

Už poprvé co jsem ho viděla jako pětiletá holčička kouřil cigaretu. Tak to bylo pokaždé co jsem ho viděla s tím, že si vždycky zapálil, za chvilku jí někam položil a už hledal novou. 

Za pár let probudil ve mně moje temné já. Milovala jsem bolest, obzvláště když mě nikdo uhodil. každá rána mě posilovala a já začala cítit chtíč po krvi. Jakoby nic jiného než to neexistovalo. 

Nalila jsem si další skleničku a těm dvěma nalila také, i když seděli na gauči a koukali na mě.

"Rozchod. 142934, zůstane a přijme dnešní trest." jen co jsem uslyšela své číslo, měla jsem strach. Ano bylo mi 15, ale více než trestu jsem se bála znásilnění, které mi tady hrozilo. Oproti ostatním dívkám v mé skupině jsem byla daleko hezčí a bylo skoro na denním pořádku, když se mě nějaký mentor nebo nadřízený dotýkal na místech o kterých nechci raději ani mluvit. Žádný kluk z kadetů ani mé skupiny se mě dotknout kvůli Ninovi nesměl, ale to neplatilo pro mentory.

"Přistup 142934" řekl a já věděl co bude následovat. Došla jsem do středu místnosti sundala si mikinu, pod kterou jsem měla jen podprsenku, klekla a nastavila znovu už tolikrát zbičovaná záda. 

"Trestám tě protože jsi opět předvedla, že si nejlepší, ale chybí ti ještě malinký kousek k dokonalosti." jen co to dořekl, ucítila jsem na zádech ránu bičem, který zanechal ránu do krve. 

Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, jako kdybych se nad tou bolestí povznesla a to štípání v ráně si užívala. Tohle se opakovalo ještě 9x, pak všichni odešli a já se bála, že mě bude sexuálně obtěžovat. Několikrát, jsem se už mentorům vzepřela, ale trest co přišel byl možná ještě horší, než na sebe nechat sahat ty nechutná prasata. 

"Jsi to nejlepší i nejhorší co Divize kdy stvořila. Jsi její zhouba i spása. Záleží pouze na tobě jaký život si vybereš. Jako zabiják jsi dokonalá, ale jako lidská bytost ti chybí city. Vím, že city Divize zakazuje a já při svých hodinách taky, ale dokonalý zabiják i člověk je potřebuje. "

"Divize mě naučila cítit hněv, krutost, agresivitu, chtíč po bolesti,...." dovolila jsem hodně, když jsem promluvila.

"Máš pravdu, ale i v té nejvíce vypjaté situaci, kdy cítíš hněv a chceš jen pomstu, musíš mít i lidský cit, jinak riskuješ, že i když vyhraješ něco ztratíš."

"To nechápu, nejlepší zabijáci jsou bez citů, to jsem se tady za 11 let naučila."

"Správně Marinette, pamatuj si, že za celých 11 let tě tady nikdy nikdo nezlomil a dokáže tě zlomit tedy jen ten kdo bude mít laskavé srdce a uvidí v tvém špatném já to dobré." to bylo poprvé a naposledy kdy mi někdo řekl v Divizi mým pravým jménem. 

Mé ruky se dotkly Adrienovi prsty a já se probrala ze vzpomínek. Jeho výraz, byl velmi ustaraný a jeho pleť byla bledá. 

Pohlédla jsem mu do očí a pochopila, že on byl ten co mě zlomil a dovedl k dokonalosti. Najednou se ve mně probudilo mé staré nezranitelné já s city člověka. Věděla jsem přesně co musím udělat a dokonce i jak.