Spolu až do konce

19

Strávili jsme v jídelně skoro dvě hodiny než jsme všechno snědli. Tolik druhů jídla a chutí jsem snad ještě nikdy neochutnal na jednou, bylo to jako kdybych na chvíli zavítal do vyhlášené asijské restaurace a dal si všechno jídlo z nabídky. Potom jsme se přesunuli do kuchyně a všechno uklidili. Všechno to bylo v naprosté tichosti a přesto jsme oba cítili to lehké napětí mezi námi. Nevěděl jsem co ke mně přesně cítí, ale byl jsem připraven o ní bojovat po dobu kdy mě bude hlídat jako "vězně". Srdce mi říkalo, že ona je ta pravá a jediná se, kterou bych mohl být skutečně šťastný. 

Marinette

Všechno nádobí bylo již uklizené včetně jídelny, když si mě Adrien přitáhl za boky blíž k sobě. Trochu mě to děsilo, protože jsem prožívala pocity co jsem neznala. Pravou rukou mi zvedl jemně bradu a já se ponořila do jeho smaragdových očí. Vlasy měl jako vždycky do všech světových stran a na sobě jen mikinu a tepláky. V duchu jsem se musela pousmát jak přesně jsem trefila velikost. Tušila jsem již dřív, že tady s ním skončím jen jsem nevěděla, že to budu mít nařízené od šéfa. 

"Posledních pár dní nebylo zrovna ideálních a můžu za to já." řekl a díval se mi do očí.

"To neříkej, navíc to nebylo tak zlé, jsem zvyklá na horší zacházení."

"Můžu za to, nedokázal jsem tě pustit, byl jsem až moc sobecký a skončilo to několika denním mučením." 

"Adriene, vše je v pořádku a já ti nemám co vyčítat." řekla jsem a položila si hlavu na jeho hruď. 

"Slíbil jsem, že tě pomstím. Sice jsem tě odtud nedostal, ale můj otec je pro mě jako člen rodiny mrtvý a já chci vědět co je zač.....mám právo to vědět." automaticky mě objal a já měla pocit, že mi čichá k vlasům?! 

"Něco jsem ti slíbila na druhou stranu tě nebudu držet, pokud mi slíbíš, že tentokrát budeš poslouchat." 

"Budu." 

"Věřím ti a teď pojď." vzala jsem ho za ruku a odvedla ho do obývacího pokoje, kde jsem se společně usadili na gauč. Ještě dlouho dobu jsem si povídali dokud jsem nebyli unavení. Doprovodila jsem Adriena k jeho pokoji a popřála mu dobrou noc a vydala se do svého pokoje. Můj pokoj se od těch ostatních lišil tím, že neměl dveře. Stačilo jen, abych se dotkla určitého místa v rohu zdi a na krátkou chvilku se zeď odsunula a já se dostala do pokoje. 

Jsem sice v institutu něco přes rok, ale už jsem si vydělala dost peněz, abych si mohla takový dům postavit. Bylo tady spoustu vychytávek a svým způsobem to bylo místo, které se nedalo satelitně lokalizovat takže to byla taková luxusní pevnost. Všechno bylo promyšlené do nejmenších detailů jako například okna. Pokud dotyčná osoba stála v místnosti viděla všechno co se děje venku, ale pokud by stála venku, uvidí dovnitř, ale už neuvidí osoby uvnitř sídla. To samé platilo když byly rozsvícená světla. Bylo to z důvodu, aby jsem měla výhodu překvapení. Každá místnost, byla luxusně a přesto jednoduše zařízená. K domu byla připojená i veliká garáž kde parkovali ostatní má auta a pod domem se nacházela, taková menší laboratoř. V domě byla i tělocvična, hrací místnost nebo i meditační a tréningová místnost. 

Když jsem vešla do svého pokoje uviděla jsem nádhernou místnost s prosklenými okny a balkónem. Veliká postel se spoustou polštářů, veliká šatna i s botníkem a nádherná koupelna. Na stole jsem měla notebook a složky co jsem dostala od šéfa. 

Sundala jsem ze sebe oblečení a zalezla do postele. Před spaním, přemýšlela jsem o tom co se stalo uplynulé dny i to jak to všechno skočit s Gabrielem Agrestem. Také jsem pořád musela myslet to co říkal Adrien, to co ke mně cítí a tak. Věděla jsem, že ráno Tikky odjede a já tu s ním budu sama. Bála jsem se a na jednu stranu jsem se těšila na to co všechno se může stát. 

Teď bylo nejdůležitější, abych se uzdravila a dokončila misi a Gabriela Agresta dostala do vězení, protože měl pravdu. Už nejsem ta tvrdá a neoblomná holka co nemá slabé místo. Ano už mám slabé místo....Adriena. Neriskovala bych jeho život, kdybych ty injekční stříkačky nevyměnila. Ta látka co v nich byla, je určena k tomu nejhoršímu druhu mučení a i když je to prototyp, v Divizi se často využívala na slabých jedincích, kteří celé týdny trpěli a nakonec zemřeli. 

V podstatě na ní není protilátka, pouze ten kdo má naprosto dokonalý imunitní systém a zaberou na něj hromada různých protilátek na něco jiného má šanci přežít, i když opravdu mizivou. 

Tehdy Divizi ukradl mafiánský gang onen kufřík se třemi stříkačkami a mým úkolem, bylo ho přinést. Na této misi jsem také poprvé uviděla Adriena a následně s ním utekla, ošetřila a jednu mu nechala pro jeho otce. Už tehdy v tom pokoji jsem vyměnila látku za obyčejný fyziologický roztok, který jsem katalyzátorem lehce obarvila. Díky tomu nemohl nikdo na první pohled říct, že je v ní něco jiného a oba jsme svým způsobem daný úkol splnili. 

Tu noc co jsem se poprvé za celý život zachovala lidsky ke svému nepříteli a zachránila mu život, jsem za to nenesla žádné následky. Institut to nezjistil a já vyvázla bez trestu. Možná to bylo příčinou toho, že jsem později začala Adriena vyhledávat a nakonec jsem mu částečně i podlehla. 

Nevěděla jsem jestli k němu cítím lásku .... opravdovou lásku, nebo si se mnou jen hrají moje city, které jsem si i přes to všechno uchovala a navenek předstírám, že jsem bezcitná. Bohužel pro mě jediný cit, který neznám je láska a to ať rodičovská, k muži, ke zvířeti nebo nějaké věci natož sebeláska k sobě samotné. 

Pomalu a jistě jsem se začala ponořovat do svých myšlenek a střádat plány. Nakonec jsem okolo třetí hodiny ráno usnula. Byla jsem tak vyčerpaná a tak moc se mi stýskalo po měkké posteli, že jsem se ani nepřevalovala a zůstala jsem tak jak jsem usnula.

Ráno mě po šesté hodině, přišla probudit Tikky a rozloučit se s tím, že kdyby se cokoliv dělo mám dát vědět. Objala jsem jí a rovnou jí řekla, kdy za ní přijedu a uděláme si holčičí den. Když odešla z místnosti, zachumlala jsem se znova do peřin a usnula hlubokým spánkem. A ano dodržuji řád a program, nicméně Tikky mě naučila občas vypnout a na nic nemyslet a to jsem dělala právě teď. 

Do pokoje dopadaly poslední sluneční paprsky dne, když v tom mě probudil křik a několik tupých a zároveň zvučných ran. 

"Né.... Marinette.....Marinette.....au to bolí...sakra...." vylítla jsem z postele div jsem nezbořila půlku pokoje, protože jsem poznala Adrienův hlas.