Spolu až do konce

Epilog

Kulmou jsem si dodělala poslední pramínek černých vlasů co na sluníčku odráží modrou barvu. Dnes jsem zvolila velmi jemné líčení s růžovou konturkou na rtech. Nechtěla jsem nic vyzývavého. Rukou jsem si přejela po přívěsku na mém krku a chytla ho. Bylo na něm písmeno M jako Marinette, jediný dárek od rodičů, který mi zůstal a já měla odvahu si ho vzít až teď. Přece jen byla velká šance, že dnes zemřu. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a zvedla se. Z šatny jsem si přinesla do pokoje bílé kalhoty, bílou košili, červený kabátek, který měl kapuci s umělou kožešinou a pásek. Vše jsem hodila na postel a sedla si k oknu. Bylo něco okolo šesté hodiny ráno a v Madridu panovala tma. Jsou to už skoro 3 týdny co jsem viděla Adriena tváří v tvář. A dnes jsem se rozhodla, že za ním půjdu jako hlavní mentor Divize a rozsudek nechám jen a jen na něm. Byl v Madridu už týden a za tu dobu, zmlátil tolik lidí, vymetl tolik barů a vyptával se mezi gangy, kde najdeme mě - Hlavního mentora. Na každém kroku jsem ho sledovala a litovala čím dál tím víc toho, co jsem mu provedla. Kdybych si nevážila svého života, asi bych nejspíš spáchala sebevraždu. Oblékla jsem si připravené oblečení, v předsíni jsem se na voněla svým oblíbeným parfémem, do kalhot si zastrčila zbraň a zásobník, do kapsy od kabátku dala peníze, zapnula si své černé kozačky nad kolena s vysokými podpatky a naposledy se podívala na sebe do zrcadla. Cvakla klika a já jen vyšla z bytu do probouzejícího se Madridu s cílem najít Adriena. 

Adrien

"Kde ho najdu!! Tak to konečně vyklop!" křičel jsem na jedno rekruta Divize.

"Já nevím o čem mluvíš." 

"Tak ty nevíš." zakřičel jsem a udeřil ho tak, až upadl do bezvědomí.

"Sakra." zaklel jsem. Jsem tady už týden a nic, nikde ho nemůžu najít. Hlavní mentor prostě neexistuje. A čemu se vlastně divím, vždyť je nejlepší z Divize. Ani Tikky a Plage ho nemůžou nikde vypátrat. Začínám docela pochybovat o to, že je vůbec v Madridu. Třeba mě chtěl Luko jen zmást, ale v tom případě nechápu, proč mu někdo prostřelil hlavu. 

Přišel jsem do hotelu, zamkl vchodové dveře a svlékl se hned v hale, nahý jsem došel do koupelny a dal si horkou sprchu. V mysli se mi vybavily vzpomínky na Marinette a jak se sprchovala ve studené vodě. Po tváři mi stekla slza a za ní hned další. Bolelo to a o to víc, že dnes je Štědrý den a období vánoc. Proč mě musela opustit zrovna v tuhle dobou, proč mě vůbec musela opustit, nejraději bych zemřel místo ní aby ona mohla žít. Udeřil jsem pěstí do dlaždiček, až mi z kloubů začala téct krev. Vylezl jsem ze sprchy, utřel se do ručníku a oblékl černé kalhoty a tričko. Bylo něco okolo sedmé hodiny ráno a já věděl, že tohle bude hodně těžký den plných vzpomínek na ní.  

"Proč si mi to udělala. Proč? Tohle jsem si od tebe nezasloužil." zašeptal jsem a podíval se z okna. Pravě začalo sněžit. 

Lehce jsem se zatřásl zimou a zavřel otevřené okno. V tom můj pohled spadl na rozestlanou postel, kde byl položený pytlík s čokoládovými croissanty a vedle nich velké kafe v kelímku. Zatřepal jsem hlavou a pro pleskl se,  ale z postele věci nezmizely. Nevěřícně jsem se jich dotkl a opravdu, byly pravé a obojí bylo ještě teplé. Přesně tak jak mi to nosila Marinette každý den od té noci, co u mě poprvé přespala. 

"Co to má znamenat?" zakřičel jsem po místnosti a šel ke dveřím. Už jsem je chtěl otevřít v tom jsem ucítil známou vůni, která patřila Marinette. Něco mi říkalo, že za dveřmi někdo je, ale neměl jsem odvahu je otevřít. Jen jsem na ně položil svou dlaň a položil své čelo.

Marinette

"Co to má znamenat?" zakřičel a jeho kroky vedly ke dveřím, za kterými jsem stála já. Měla jsem strach je otevřít, po tom co jsem viděla jeho oblečení v hale a slyšela vše co říkal na můj účet. Jen jsem na dveře položila obě své ruce a čelo.  Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale najednou jsem uslyšela jemné zavrzání a pohyb kliky. Jen co jsem to spatřila mozek zavelel útěk a tak se i stalo. Jenže jsem nebyla dost rychlá.