Spolu až do konce

45

Cítil jsem se jako pán života a smrti, byl jsem úplně v transu a byl to nádherný pocit, když jsem spoušť zmáčkl. Kulka však nezasáhla osobu, pro kterou jsem jí určil. 

Marinette

Utíkala jsem na schodiště, kde jsem se zastavila o zábradlí a viděla Adriena jak bojuje úplně smyslu zbavený. Viděla jsem agresi, vztek, povýšenost a obrovské ego. 

"Ten adrenalin ho nakopl až moc." zašeptala jsem.

V tom jsem ucítila tvrdou ránu do zad a přehoupla jsem se přes zábradlí, kterou jsem se naštěstí chytla. Tentokrát to byl rekrut Divize. Z rukávu vytáhl nůž a chtěl mi ho zabodnout do jedné z ruky, kterou jsem se držela. V posledním okamžiku se mi povedlo uhnout a to ho přinutilo se naklonit. Využila jsem toho natáhla svou nohu nahoru a kopla ho do obličeje, zavrávoral tak jsem po něm druhou rukou chňapla a také přehodila přes zábradlí. Zachytil se o několik pater níž a přelezl zpět na schodiště. V tom jsem koutkem oka zahlédla Adriena jak se chystá vykonat popravu a úplně jsem se zděsila. Přehodila jsem ruce, abych byla k nim čelem, odrazila se a skočila. O kousek jsem se zachytila o zábradlí za Adrienem, odrazila jsem se, přeskočila zábradlí  a kopla Adriena, že vystřelená kulka jen o kousek minula hlavu mentora. 

Okamžitě, se prudce otočil a udeřil mě silně do břicha až jsem málem skončila na zemi nebýt zábradlí, o které jsem narazila. On mě však kopl takovou silou, že se ono zábradlí uvolnilo a padalo dolů. Sotva jsem udržela rovnováhu, když mentor skočil po Adrienovi a ten spadl na mě. Padali jsem a mě se podařilo zachytit Adriena a následně se chytit zábradlí v prvním patře. Spadli jsem skoro o šest pater dolů a nezachytit se by znamenalo hodně bolestný pád. Jednou rukou jsem držela zábradlí, druhou adrienovu paži co začala opět krvácet. Blonďák mi to také neulehčoval a kroutil se sebou, že mi sjel a už jsem ho držela jen za zápěstí.

"Adriene." křičela jsem, ale on jako kdyby byl v transu.

Adrien

Rána v mém rameni strašně štípala, byl jsem jako zdrogovaný a opilý zároveň. Nevím co se stalo ani jak, ale cítil jsem, že padám a blíží se můj konec. Byl jsem asi sedm metrů nad zemí, když mě opět za štípala rána a já ucítil pevný stisk. Bolestí jsem se zavrtěl, chtěl jsem padat dál, aby už byl můj konec, ale něco mě  opět chytilo, ale za zápěstí.

Zvedl jsem své smaragdové oči a viděl dívku, která se držela jednou rukou zábradlí a její ústa se pohybovala, jako by se mi snažila něco říct.

"Adriene." opakovala, ale mně vůbec nedocházelo co říká.

"Do prdele, tohle mi nedělej....neupadej zase do toho šoku." mluvila dál a snažila se zvednou svou ruku, kterou mě držela.

Moc jsem jí to neulehčoval, ale nějak se jí povedlo mě zvednout tak, aby si okolo mého těla obmotala nohy a trošku ulevila ruce, kterou mě celou dobu držela.

"Adriene, podívej se na mě..." nedopověděla to.

"Marinette,vzdej se a já Adriena ušetřím." křičel otec...můj otec říkal jsem si v duchu.  Dívka pustila mou ruku a teď se držela obě zábradlí. 

"Gabriely je to tvůj syn." křičela na něj dívka, během toho co udělal gesto a okolo něj se seběhlo pár ozbrojenců.

"Vzdej se nebo zemřeš s ním a to by byla škoda." pokračoval otec.

Podívala se na mě a pak na něj a znovu na mě. V jejích očích byl vidět smutek a bolest. Při pohledu do jejích modrých očích, do kterých jí padaly její neposedné vlasy jsem prozřel. Opět se mi začalo vracet mé staré já se vším všudy.