Spolu až do konce

36

Pomalu jsem vytáhl dopisní papír z obálky a rozložil jej. 

Drahá Marinette,

máš tolik jmen, že ani nevím jakým Tě mám oslovit. Už dávno nejsi 142934 a ani si jím nikdy nebyla. Při našem prvním setkání si byla ta malinká, milá, hodná holčička co má radost ze života a spoustu snů. Žila si v rodině, kterou ještě teď považuješ za dokonalou, ale nebylo tomu tak. Tví rodiče nebyli nic jiného než smažky a póvl co se válí zfetování po ulicích Paříže. Jejich smrt, bylo to nejlepší společně s Divizí co tě mohlo potkat. Jsi to nejlepší co jsem kdy stvořil a Adrien ti nesahá ani po kotníky. Oba víme, že rok bez Divize tě lehce změnil, ale i tak se tvá podstata nezměnila. Navrhuji Ti partnerství a co za něj chci je jen tvá důvěra a oddanost.  A co se týče Adriena jestli je živí nebo mrtví je mi jedno, stejně byl vždycky na obtíž. 

Sejdeme se v továrně, kterou si ještě nenechala vybouchnout. 

P.S. Víš moc dobře, že mé pozvání se nikdy neodmítají.

Tvůj Gabriel Agreste

U dopisu byla přiložená i rodinná fotografie rodiny Agrestů - Já, maminka a otec.

Pohlédl jsem na Marinette a zase zpátky na řádky co napsal otec. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jemu je jedno co se mnou je, jsem jen přítěž.

"Vidím v tvých očích strach Marinette."

"A já v těch tvých smutek Adriene."

"Půjdeš tam?" to byla otázka, na kterou jsem znal již před vyslovením odpověď.

"Ne, půjdeme tam." 

"Půjdeme?" zopakuji po ní, nemůžu tomu věřit. 

"Ano..... ale až za týden."

"Za týden? A co to máš vlastně na sobě?"

"Byla jsem pro ten dopis a cvičit."

"A to tetování?" zvedl jsem jedno obočí.

"Tikky, že je to tak hezčí."

"To bych neřekl."

Šibalsky jsem se na sebe podívali. Z ničeho nic jsem vystartoval a snažil se chytit Marinette za ruku, ta se však úspěšně vyhýbala. Nakonec jsem měl víc štěstí než mrštnosti. Než se nadála, přehodil jsem si jí přes rameno a nesl jí do koupelny, kde jsem to z ní umyl. Odtud do postele, kde je jasné co následovalo pár hodin. 

Do pokoje pronikalo měsíční světlo, přímo na postel, kde jsem s Mari ležel v obětí a vískal jí ve vlasech. Voněli po sladkém pečivu. Měla zavřené oči a nevinný výraz, přesto mi bylo naprosto jasné, že rozhodně nespí. Za ty necelé dva měsíce co jsem tu byl, už jsem různé věci rozeznal. Přesto jsem se na ní ní den ode dne koukal s větší zamilovaností. Byla moje osudová láska a já se bál, že by jí snad mohl můj otec ublížit. Vtiskl jsem jí polibek do vlasů, abych zahnal tyhle zlé myšlenky. 

Marinette

"Adriene jsem zrůda." řekla jsem najednou do tiché místnosti to co jsem právě měla na srdci.

"Nejsi, co to říkáš lásko." posadila jsem se a chytla Adriena za ruku. 

"Tvoje maminka je na živu."

"Cože?" vyhrkl.

"Tvůj otec jí nechal chovanci Divize zabít, ale já neměla na to jí střelit do srdce a připravit dítě o jednoho z rodičů, byť jsem jí neznala. Je to tak dávno. Ukryla jsem jí a pomohla  na svobodu. Vybavila jsem si její obličej na té přiložené fotografii."