V podstatě náhodou jsem se octla v situaci, kdy v mém těle vřel emoční guláš. Uběhlo už pět minut od chvíle, kdy Melissa odešla s hlavou vzhůru a mě tu nechala poraženě stát.
I když jsem měla v mobilu video, kterým bych ji mohla zadupat do země, nesměla jsem ho vytáhnout. Začala ve mně převládat bezmoc.
Vykročila jsem do prázdných chodeb. Roztleskávačky sále ještě trénovaly, ale kromě nich už ve škole nebyla živá duše. A já to rozhodně nechtěla zvrátit. Skoro jsem se dala do běhu. Cokoliv, abych v téhle zpropadené díře nemusela trčet ani o vteřinu déle.
S hlavou k prasknutí jsem se konečně ocitla na parkovišti. Spánky mi pulzovaly, svět kolem se točil. Co dřív? Zoufale se smát nebo raději neutěšitelně plakat? Nebo se raději udusit obojím.
„Rito?" ozvalo se. Otočila jsem se za známým hlasem. V polobezvědomí se mi podařilo rozeznat Wayna, jak přichází od svého auta směrem ke mně. Potřebovala jsem se na něj začít soustředit. Jeho pevné paže objaly mé tělo, které se tomu bezbranně podvolilo. „Jsi v pohodě? Vypadáš, jako kdybys viděla ducha."
Kéž by věděl. Nebo alespoň trochu tušil. To bych se pak mohla nekontrolovaně rozplakat a hned na to s ním hledat jakési řešení. Zajímalo by mě, s čím by asi tak přišel. Znal kde koho, třeba by zařídil, aby Melissa nadobro zmizela z Montany. Klidně z celých států, pokud záleželo na mě.
Rozdíl mezi mnou a Waynem byl ten, že jeho tolik netrápilo, když s ním Charlie nemluvil. Mohl si klidně dovolit počechrání její pověsti, aniž by riskoval doživotní mlčení od svého mladšího bratra. Byli rodina, jednou by spolu promluvit museli.
„Ale," mávla jsem lhostejně rukou před obličejem. „Jsem v pohodě."
Nedůvěřivý pohled mi skoro propálil lebku. Nebyl s mým lhaním ani trochu spokojený. Hlasité, přehrané odkašlání mě přimělo cítit se ještě o něco hůř, než doteď. A to jsem si jen před pár minutami myslela, že to víc ani nejde.
„Co ty tu vlastně děláš?" Pokusila jsem se o změnu tématu. Vlastně mě to upřímně zajímalo. Ještě ráno platila domluva na zítřek, ačkoliv se na mě příliš nadšeně netvářil. Wayne trhnul neurčitě rameny.
„Chtěl jsem tě překvapit. Po tom ranním úletu jsem si řekl, že si zasloužíš odpoledne trochu oddechu. Docela mě děsí, jak se dokážeš vystresovat kvůli těm vašim novinám," poškrábal se na zátylku. „Pojďme k nám, naši jsou pryč z města, bude klid."
Nad přijetím jeho nabídky jsem se zasekla. „Pryč? Takže pravděpodobnost, že přileze Melissa a odstartuje nějakou další „úžasnou" party století je víc než sto procent?"
Vidět ji dneska zas, asi bych ji musela ubít jednou z váz v Edwardsově vile. Těžko si představit, jak bych se zachovala. Snad bych utekla. Sice nevím, kam bych v tomhle počasí, ještě na zbohatlické hoře, běžela, jenže i sežrání hladovou smečkou vlků se mi jevilo jako mnohem milejší aktivita na páteční večer, než bytí v jednom domě s ní.
Waynova pravá ruka mě objala kolem paží. Sklopila jsem na ní svůj zrak. Jako zázrakem se mi s ním vždycky ulevilo.
„Slibuju, že když se objeví a ty si s ní nebudeš přát být v jednom domě, půjdeme. I když je to sakra velkej barák, to bychom se mohli vejít."
Oba jsme se nad poslední větou zasmáli. Omámená lehkou zamilovaností jsem se nechala zlákat k návštěvě domu, ve kterém se převážně odehrávalo to špatné. Bylo načase doufat v lepší zítřky. Tedy alespoň to předstírat, abych se ušetřila zbytečných dotazů z Waynovy strany, na které jsem mu stejně nemohla dát odpovědi.
Cesta do vilové čtvrti byla nezvykle dlouhá. Jak jsem předpokládala, dostupnost byla příšerná. Není divu, že Wayne trávil noci raději u nás. Takhle by musel vstávat nejméně o hodinu dřív, a jak mi dnes dal znát, rána nebyla jeho oblíbenou částí dne.
Místo obvyklé půl hodinky jsme v autě strávili hodinu a tři čtvrtě. Čas jsme si krátili hádáním písniček v rádiu. Wayne byl v populární hudbě úplně marný. Nejspíš už neposlouchal nic jiného, než alba Oasis stále dokola. Když byl stav pět nula pro mě, hru ukončil prohlášením, že „nic blbějšího v životě nehrál a on se mi taky bude smát a za břicho se popadat, až nebudu znát ani jednu skladbu od Verve". Zajíkavě jsme se chechtala na celé kolo, což ho přivádělo k šílenství ještě víc.
„Wayne, poslední!" natáhla jsem se k tlačítku hlasitosti, které jsem skrze slzy smíchu jen těžko hledala. „To musíš uhádnout i ty!"
Celé auto se rozhoupalo pod rapem Cardi B. Wayne bezradně svěsil hlavu do dlaní a celý se zavrtěl.
„A tohle je jako známá písnička? ‚Hop out the stu, jump in the coupe'?" koulel nevěřícně očima. „Ještě mi řekni, že ji máš ráda."
„Co když jo?" Stříhla jsem po něm šibalsky obočím, což ho málem dostalo do smyku.
„Odpustil bych ti metal, korejský pop. Ale tohle fakt nejde."
Smála jsem se tak, že mě popadla křeč v břišním svalstvu. Ani on se tomu nakonec neubránil. Bylo hezké ho vidět spokojeného.
Nechtěla jsem si příliš fandit, ale přišlo mi, že je v mé společnosti vážně šťastný. Přistihla jsem se, jak si přeju být víc, než jen kamarádka. I když my už zrovna standartní přátelé nebyli, ještě jsme to neposunuli nijak dál. Čekala jsem, že se toho chopí on. Byl to kluk, navíc o mnoho zkušenější, než já.
Ošila jsem se. Neustálý příval poznámek o tom, že Wayne v minulosti spal s každou druhou, uvnitř mě nechával jakési šrámy. Pokoušela jsem se tomu nepřikládat velkou váhu, vždyť šlo převážně o řeči mých nepřátel. Ale přece mě to hlodalo.
Kolikrát jsem se na to chtěla zeptat přímo jeho, jenže jsem nikdy neposbírala dost odvahy. Bála jsem se, že by na mě kvůli tomu zanevřel.
„Tak, jsme tu. Díky za ty dary." Jeho hlas zpřetrhal tok mých myšlenek.
Konečně jsme stáli před jejich sídlem. Skoro jsem zapomněla, jak obrovské vlastně bylo. Paní Edwardsová nezahálela. Již na začátku prosince měla vánoční dekorace na svém místě. Sobí spřežení svítilo jasně, stejně jako řetězy barevných světýlek rozvěšené za domě. Jeden z jehličnanů na zahradě byl ověšen velkými, zlatými baňkami a na špičce se chlubil třpytivou hvězdou. Nutno uznat, že naše výzdoba byla daleko skromnější a též jsme si s ní s mámou dávaly načas. Vlastně jsme neměly v plánu na tu zaprášenou bednu v komoře sahat minimálně další dva týdny.
Ze slušnosti jsem si v hale zula boty, se kterými bych akorát nadělala nepořádek. Chtěla jsem se odebrat do kuchyně, kterou jsem si matně pamatovala z minula, když mě Wayne zastavil.
„Tady," podal mi pár papučí se sněhuláky. Užasle jsem na ně zírala. „Přesně tak, máma má speciální sadu vánočních přezůvek. Neptej se mě proč a prostě si je nasaď." Pověděl mi, jako kdyby snad slyšel mé myšlenky.
Zacukaly mi koutky, když mi je Wayne zahanbeně podával. Poslušně jsem si je tedy nasadila a následovala jeho, v pantoflích se stromečky, do kuchyně.
„Máš hlad?" zeptala se po chvilce skenování lednice. Přikývla jsem. „Tak to máš smůlu, nic tu není."
„Jsi vynikající hostitel," Hlesla jsem ironicky, načež mě přerušilo kručení žaludku. Překvapivě mu plátek pizzy ze školní jídelny nebyl dost. Waynovy rty vylétly nahoru. „Opovaž se smát!" Pohrozila jsem mu ukazováčkem, načež se ozvalo jen zachrochtání a pokus o vážnou tvář.
„Objednal bych nám něco, ale než sem někdo v tom počasí dojede, asi umřeme hlady. Nebo tu je ještě jedna možnost," pár kroky se náhle octnul u mě. Přitáhnul si mě do náruče a nepouštěl. Naše obličeje dělilo sotva pět centimetrů a já byla náhle omámena těžkou, kořeněnou vůní. „Můžeme se třeba nasytit jeden druhým, víš?"
Zmocnil se mě blouznivý, přiopilý pocit. Po dlouhé době jsem cítila, jak se mi ve tvářích vaří krev. K zbláznění, co se mnou jeho doteky a jedna ohraná fráze dokázaly udělat.
Rty po prvním kontaktu mou kůži doslova popálily. Zvrátila jsem hlavu dozadu a nechala jej, aby polibky směřoval k dekoltu. Několik neřízených vzdechů se vykradlo z mých úst. Cítila jsem, jak se polichoceně usmál do mé pokožky.
„Ježíši!" Rozeznělo se v kuchyni a mně skoro praskla aorta.
Neřízeně jsem se vyškubla z Waynova obětí a samou hrůzou jsem se skrčila za kuchyňským ostrůvkem. Těžko říct proč, ale zděšená Charlieho náhlým vpádem jsem se nepřinutila uvažovat racionálně.
„Promiň." Pípla jsem poníženě, když dlouho nikdo nic neřekl.
„Co tu děláš, smrade?" Vyštěkl podrážděně Wayne směrem k mladšímu bratrovi.
„Já nevím, bydlím?" pronesl ironicky. Cítila jsem, jak mi v uších narůstá tlak. „Spíš co vy dva tu zkoušíte? Prosil jsem, ať mě ušetříte podrobností."
„Vždyť jsem ti o nás taky nic neříkala!" Křikla jsem z pod linky. Tak nějak jsem vycítila, že se na mě nejspíš oba dívají. Waynova ruka popadla tu mou a vytáhla mě zpátky mezi ně. Nekomfortnější už snad bylo jen natáčení Melissy a Andreho dnes odpoledne.
„Cos to přitáhnul?" Kývnul Wayne k několika taškám s nákupem.
Charlie mohl být sebe milejší kluk, ale stále jsem byla na pochybách, že by zajišťoval jídlo pro sebe a Wayna. Něco se mi nezdálo. A nebyla jsem sama, jeho starší bratr pojal podezření ještě dřív, než já.
„Pár věcí na dneska večer." Odvětil lhostejně, vyhýbajíc se Waynovu káravému pohledu.
„Co bude dneska?" Naléhal, tentokrát se založenýma rukama na prsou. Svetr, co měl na sobě, najednou vypadal, že se zpřetrhá ve švech. Smrdělo to průšvihem.
A pak, jakoby mezi nás někdo spustil atomovou pumu. V kuchyni se z čista jasna zjevila Melissa, perfektně upravená a páchnoucí, jako kdyby na sebe vylila půl litru Chanelu.
„Takový malý večírek." Zapěla šťastně a omotala své ruce okolo Charlieho ramen.
Výsměch. Absolutní výsměch jak od ní, tak od celého světa. Cukala mi pravačka. Nejprve bych s ní asi ubila ji a pak propleskala Charlieho. Když jsem mu řekla, že zvážím dávání šancí, netušila jsem, že už s ní zašel tak daleko a já jí budu muset čelit zrovna dnes. Ten vítězný úsměv mě vytáčel do vývrtky. Užívala si každou vteřinu mého utrpení. Mohla jsem zařvat na celou kuchyň, že se dnes oddávala hrátkám s Andrem. A ona by tu pak přede všemi zamávala práskacím notesem, což by znamenalo brodit se domů ve sněhu až po pás, dočista sama a bez naděje na další přátelství.
„Připojíte se?" Skoro až žadonil Charlie. Waynovy oči se setkaly s mými. Visela v nich nevyřčená otázka.
„Nemyslím si." Zakroutila jsem hlavou.
„Ach ale Rito!" kňourala Melissa. Rvalo mi to uši. „Udělalo by mi ohromnou radost, kdybys dnes zůstala. Alespoň se lépe poznáme!"
Rozhlédla jsem se po kuchyni. Třeba by se mi ji podařilo umlátit tou teflonovou pánví, co visela nad sporákem.
„Ani tu nemám nic na sebe, vážně by bylo lepší kdybychom-"
„Něco ti půjčím."
Žaludeční šťávy mi skoro rozleptaly jícen. Zahnali mě do kouta. Charlie vypadal, že touží po mém poznání Melissy víc než kdy jindy. Ona mě mezitím probodávala pohledem, který mi tak nějak šeptal do ucha: „Radím ti dobře, zůstaň a bav se, jestli mám být zticha."
Představa jejího oblečení na mě byla tíživá.
Cítila jsem, jak mě Wayne zatáhnul za ukazováček. Všichni si žádali mou odpověď, neprodleně. Orosilo se mi čelo.
„Fajn, můžem to zkusit. Asi."
Melissa falešně zatleskala. „Jdu ti najít něco hezkého!" Zvolala nadšeně a běžela někam pryč. Kamkoliv, jen co nejdál ode mne, prosím.
Samým znechucením jsem skoro ignorovala i Charlieho, který mě přišel obejmout.
„Díky." Pošeptal mi a zmizel. Asi běžel vybírat nějaký úsporný model s Melissou.
Waynovo velké tělo se zezadu přitisklo ke mně. Dlaně spočinuly na mých ramenech a lehce je mnuly.
„Jsi si tím jistá?" Zeptal se. Cítila jsem z toho jistý skepticismus, který byl vlastně na místě. Musela jsem zavrtět hlavou.
„Ani trochu. Hlavně mě tu dneska nenech samotnou."
Jemně mě políbil na pěšinku ve vlasech. „Tebe nikdy, Rito."