Cítil jsem se jako pán života a smrti, byl jsem úplně v transu a byl to nádherný pocit, když jsem spoušť zmáčkl. Kulka však nezasáhla osobu, pro kterou jsem jí určil.
Marinette
Utíkala jsem na schodiště, kde jsem se zastavila o zábradlí a viděla Adriena jak bojuje úplně smyslu zbavený. Viděla jsem agresi, vztek, povýšenost a obrovské ego.
"Ten adrenalin ho nakopl až moc." zašeptala jsem.
V tom jsem ucítila tvrdou ránu do zad a přehoupla jsem se přes zábradlí, kterou jsem se naštěstí chytla. Tentokrát to byl rekrut Divize. Z rukávu vytáhl nůž a chtěl mi ho zabodnout do jedné z ruky, kterou jsem se držela. V posledním okamžiku se mi povedlo uhnout a to ho přinutilo se naklonit. Využila jsem toho natáhla svou nohu nahoru a kopla ho do obličeje, zavrávoral tak jsem po něm druhou rukou chňapla a také přehodila přes zábradlí. Zachytil se o několik pater níž a přelezl zpět na schodiště. V tom jsem koutkem oka zahlédla Adriena jak se chystá vykonat popravu a úplně jsem se zděsila. Přehodila jsem ruce, abych byla k nim čelem, odrazila se a skočila. O kousek jsem se zachytila o zábradlí za Adrienem, odrazila jsem se, přeskočila zábradlí a kopla Adriena, že vystřelená kulka jen o kousek minula hlavu mentora.
Okamžitě, se prudce otočil a udeřil mě silně do břicha až jsem málem skončila na zemi nebýt zábradlí, o které jsem narazila. On mě však kopl takovou silou, že se ono zábradlí uvolnilo a padalo dolů. Sotva jsem udržela rovnováhu, když mentor skočil po Adrienovi a ten spadl na mě. Padali jsem a mě se podařilo zachytit Adriena a následně se chytit zábradlí v prvním patře. Spadli jsem skoro o šest pater dolů a nezachytit se by znamenalo hodně bolestný pád. Jednou rukou jsem držela zábradlí, druhou adrienovu paži co začala opět krvácet. Blonďák mi to také neulehčoval a kroutil se sebou, že mi sjel a už jsem ho držela jen za zápěstí.
"Adriene." křičela jsem, ale on jako kdyby byl v transu.
Adrien
Rána v mém rameni strašně štípala, byl jsem jako zdrogovaný a opilý zároveň. Nevím co se stalo ani jak, ale cítil jsem, že padám a blíží se můj konec. Byl jsem asi sedm metrů nad zemí, když mě opět za štípala rána a já ucítil pevný stisk. Bolestí jsem se zavrtěl, chtěl jsem padat dál, aby už byl můj konec, ale něco mě opět chytilo, ale za zápěstí.
Zvedl jsem své smaragdové oči a viděl dívku, která se držela jednou rukou zábradlí a její ústa se pohybovala, jako by se mi snažila něco říct.
"Adriene." opakovala, ale mně vůbec nedocházelo co říká.
"Do prdele, tohle mi nedělej....neupadej zase do toho šoku." mluvila dál a snažila se zvednou svou ruku, kterou mě držela.
Moc jsem jí to neulehčoval, ale nějak se jí povedlo mě zvednout tak, aby si okolo mého těla obmotala nohy a trošku ulevila ruce, kterou mě celou dobu držela.
"Adriene, podívej se na mě..." nedopověděla to.
"Marinette,vzdej se a já Adriena ušetřím." křičel otec...můj otec říkal jsem si v duchu. Dívka pustila mou ruku a teď se držela obě zábradlí.
"Gabriely je to tvůj syn." křičela na něj dívka, během toho co udělal gesto a okolo něj se seběhlo pár ozbrojenců.
"Vzdej se nebo zemřeš s ním a to by byla škoda." pokračoval otec.
Podívala se na mě a pak na něj a znovu na mě. V jejích očích byl vidět smutek a bolest. Při pohledu do jejích modrých očích, do kterých jí padaly její neposedné vlasy jsem prozřel. Opět se mi začalo vracet mé staré já se vším všudy.
"Marinette?!" vykřikl jsem tak, aby mě slyšela jen ona.
"Tak co je to velkorysá nabídka, budeš ho moc navštěvovat mezi jeho mučením až bude zavřený podzemí." křičel otec.
Muži odjistili své zbraně a mířili na nás. Rychle se podívala na mě a pak na to rameno. Byla to beznadějná situace. Takhle jsem si náš konec nepředstavoval.
"Přijmi to, kvůli mně prosím." řekl jsem modroočce. Ta se a mě jen zmateně podívala a následně nahoru.
"Za opaskem mám zbraň, je nabitá vezmi si jí." řekla potichu a přehmátla rukama na zábradlí.
"Cože?"
"Dělej moc dlouho se neudržím, klouže to." řekla Marinette a natočila se tak, aby to nikdo neviděl, že jí vytahuji pistoli.
"Tak co bude Marinette, nemám na to celý den." řekl otec a zvedl ruku na pokyn střelby.
"Co chceš dělat, tohle nemůžeme přežít." ohradil jsem se.
"Přežila jsem horší věci." řekla a mrkla na mě.
"Nemůžu přece střílet tak vysoko, nezastřelím je všechny." namítal jsem.
"Vzdej se, nesmíš kvůli mně zemřít." řekl jsem a pohladil jí po tváři.
"Já jsem sem nepřišla zemřít, ale zachránit toho na kom mi záleží víc než na sobě." usmála se.
"Marinette." zařval otec.
"Spolu až do konce." řekla.
Nechápal jsem, v tom povolila stisk jedné ruky, přetočila se a rukou co měla volnou mě chytila opět za ruku.
"Palte." zakřičel otec.
To už však se díky předchozímu přetočení odrazila a odhodila mě do mezipatra schodiště a sama zůstala vyset jednou rukou za zábradlí.
Vyskočil jsem na nohy a začal jí krýt, v tom po mě hodila i tašku co měla celou dobu na zádech, ve které byla munice. Kryl jsem jí jak jsem jen mohl. Ona se však pustila a dopadla na tvrdou zem v přízemí. Čapl jsem tašku a běžel za ní.
Tikky
"Posily jsou na místě a ještě někdo k tomu." řekla jsem a Plage i šéf Institutu na mě nechápavě koukali.
"Kdo?" řekli najednou.
"Nino." odpověděla jsem.
"Ten, ale je spíš jako ty než agent." namítal šéf a dál jsem si kryli záda.
"Není sám, je tu i s týmem věrných rekrutů jemu a Marinette." usmála jsem se.
Marinette
Pád na zem byl hodně tvrdý, nejspíš jsem si zlomila žebro. Jen tak tak jsem se se odvalila, tak, aby na mě nemohli střílet a pokoušela se zvednout.
Nino
"Gabriely Agreste budova je obklíčena, není šance úniku, složte zbraně a dejte ruce za hlavu."
Adrien
Doběhl jsem dolů, ale ona tam nebyla. Běžel jsem a pokoušel se jí najít, během toho jsem ještě zastřelil pár ozbrojenců. Najednou jsem měl možnost si vybrat ze tří cest, něco i řeklo tu rohovou. V tom mě někdo chytil za ruku a odhodil na zeď. Vyrazil jsem mu nůž z ruky a spatřil svého otce.
"Otče."
"Jsi k ničemu, nezasloužíš si žít." řekl a udeřil mě pěstí do obličeje.
Z toho šoku jsem se ani moc nebránil. Ani jsem nemohl, byl to přece jen můj otec. A to jsem chtěl po všem tom co dělal mojí Marinette běh toho otřesného mučení. Pouze jsem se bránil a nedokázal ho uhodit, nakonec jsem se rozběhl a on za mnou.
Doběhl jsem až před továrnu, kde už byli všichni a nějaký kluk s kšiltovkou říkal, že je budova vyčištěná a Gabrielovy poskoci se všichni vzdali nebo leží mrtví v budově.
Otce spoutali a přinutili kleknout na zem.
"Adriene." vrhl se mi okolo krku Plage.
"Kde je Marinette?" vychrlil jsem.
"Nevíme." řekla Tikky.
"Budova je čistá a nikde po ní nejsou sebemenší stopy." řekl šéf.
"To není možné vždyť spadla z takové výšky, určitě se zranila a někde tam teď je." naléhal jsem.
"Adriene, Nino a jeho tým to prohledal důkladně nenašli jí, zmizela tak jak to umí jenom ona." řekla Tikky a objala mě.
V tom jsem uviděl v okně továrny Marinette jak nás pozoruje a nejenom já jí spatřil. Viděla jí Tikky, Plage, šéf i Nino a také otec.
"Když jí nemůžu mít já nebude jí mít nikdo." prohlásil otec.
Upoutal naší pozornost, v tom srazil jednoho z rekrutů k zemi a druhému též podkopl nohy. Vyskočil tak vysoko, že spoutané ruce co měl za zády, měl nyní před sebou a v ruce měl dálkový ovladač.
Hned mi došlo co to je a něž jsem stačil vykřiknout "NE" zmáčkl ho a celá budova postupně vyletěla do povětří a mohutné plameny šlehaly kolem ní jako by chtěly zbytky z budovy sníst a pohřbít navěky v prach.