Charlieho jsem našla, jak osamoceně sedí v lavici u okna a čeká na začátek hodiny. Odhodlaně jsem vyšla k němu, i když mě značně brzdil strach z jisté konfrontace.
Posadila jsem se na prázdnou židli vedle něj, načež on se na mě ani nepodíval. Pravděpodobně tedy zvolil taktiku ignorace. Tu šlo prolomit pouze vytrvalým promlouváním do duše až do doby, než by ho to otrávilo natolik, aby začal mluvit. Nebo alespoň takové byly mé zkušenosti z četných hádek s Ví. Vždycky se pak snáze rozpovídala, když jsem do ní chvíli hustila.
„Prý jsi včera mluvil s Waynem," spustila jsem. „A on ti prý řekl, že šel spát ke mně."
Protáhla jsem si prsty a po očku zkontrolovala, jestli nějak zareagoval. On ale nehnutě seděl a tupě zíral před sebe.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli to něčemu vadí nebo tak něco."
Konečně se na mě obrátil a probodl mě ledově chladnýma očima skrz na skrz. Kdybych mohla, asi bych před ním raději utekla.
„Máš snad pocit, že by mi to, čistě teoreticky, mohlo vadit?" ironie v jeho hlase mě pořádně profackovala. „Kdy jsi mi chtěla říct, že randíš s mým starším bratrem?"
„Až bych měla jistotu, že to se mnou myslí vážně." Zvedla jsem dlaně do úrovně ramen na znamení míru.
Charlie se zhoupnul na židli a sprásknul ruce.
„Já ti teď něco vysvětlím," židle hrkla a on se jedním pohybem otočil čelem ke mně. Popadl mě za ramena a se vší vážností se nadechl. „Jestli s tebou nechrápal, jak to tvrdí on, a čeká, tak to myslí smrtelně vážně."
„To jsem nemohla tušit." Bránila jsem se.
„No tak jsem ti to teďka osvětlil," zakřenil se. „Příště ze mě laskavě nedělejte blbce."
Ruce volně spustil z mých paží k sobě do klína. Sledoval mě štěněcíma očima, zatímco já sbírala odvahu pro nějakou adekvátní reakci.
„Odpustíš mi to někdy?" zeptala jsem se nejistě. Charlie vytáhnul jeden koutek nahoru.
„Nemám co, Rito. To sice neplatí pro Wayna, ale mezi námi je všechno při starém. Jen mě prosím ušetři přebytečných detailů o vašich intimnostech," otřásl se znechuceně. „Jsme sice nejlepší kamarádi, ale všeho s mírou."
S úsměvem jsem ho praštila pěstí do ramene a hned na to ho pevně objala.
„A Rito," píchl mě prstem do hřbetu ruky. „Nejsem Vixen, abych se na tebe nesmyslně urážel. Raději si dám s bráchou po hubě, než tě odstřihnout ze svého života."
Zbytek dne mi utíkal mnohem rychleji, když jsem si mohla být konečně jistá, že na mě Charlie kvůli románku s jeho starším bratrem nezanevřel. Dokonce jsem se i začala těšit do redakce. Měla jsem toho na práci hromadu. Potřebovala jsem urychleně připravit článek na pátek, a pak se plně věnovat tomu hlavnímu.
Melissa se nesměla k Charliemu přiblížit ani na metr. Mým úkolem bylo, tomu zabránit. Klíčem k úspěchu se zdálo být odhalení Melissina dlouhodobého milence, se kterým Charlieho klidně podváděla. Kdyby náhodou selhal plán A, vždycky tu byla záloha. Plán B byl takový, že jsem musela sehnat důkazy o tom, že s ním chce být Melissa jen za odměnu od rodičů, a v nejhorším je předložit Charliemu.
Při pomyšlení na Melissiny rodiče mi hned došlo, po kom byla tak ďábelská. Zřejmě svou dceru chtěli využít, aby se dostali k prominentní rodině Edwardsů. Ve městě bylo všeobecně známo, že jejich otcové jsou esy mezi právníky a Becket nejstarší pravděpodobně plánoval nějakou prasárnu na Charlieho tátu.
Sama sebe jsem pasovala do role spasitelky. Když už jsem svému kamarádovi nesměla říct o tajném působení v novinách, mohla jsem to celé alespoň zužitkovat v jeho prospěch.
S pozdravem jsem vstoupila do redakce a zamířila jsem ke svému místu. Bez zbytečných řečí jsem se pustila do kompletování celého článku.
Vše začínalo pasáží o zlodějce svačin Claire Gicksové.
Pozor, pozor, studenti všech ročníků! Všimli jste si, že vám v posledních dnech nekontrolovaně mizí svačiny? Nebojte, školou nepoletuje černá díra, která by nenávratně pohlcovala vaše sendviče. Doporučuji zkontrolovat kabelku krásné Claire Gicksové. Člověk by nevěřil, co se do takové dívenky s vosím pasem vejde. A Claire, být tebou, porozhlédnu se po nějakém těhotenském testu, jeden nikdy neví, co ty chutě mají znamenat.
Závěr byl trochu krutý, ale Claire se zdála jako někdo, kdo by to mohl rozdýchat. Navíc byla ve vyšším ročníku, takže teoreticky ji tenhle drb nemusel zasáhnout tolik, jako nějakou bezbrannou prvačku.
Další na ráně byla Melissa. Sice jsem ještě nehodlala psát o jejích nevěrách nebo vztahu pro peníze. Ovšem o jejím znechucení z toho, že si večeři s ní zaplatil Joe Berg, jsem se trochu rozepsat mohla.
Zdá se, že plán ctěné předsedkyně školní rady, kompletně selhal. A to měl tak velký potenciál, že si ani sama Melissa Becketová nepřipouštěla neúspěch. Potom, co do charitativní aukce věnovala sama sebe s vyvolávací cenou padesát dolarů a doufala, že stará láska ještě nezrezavěla, ji čekalo hořké zklamání. Za nesmyslných tři sta dolarů si její společnost předplatil Joe Berg. Inu, jak se to říká? Sláva vítězům a čest poraženým? Tak snad tu večeři vážně zvládneš se ctí, Melisso.
Dva odstavce napsány, třetí čekal. Fotbalista Mik, co lítal v drogách, měl být mým posledním obětním beránkem. Bohužel jsem za celou dobu nezjistila jeho příjmení. Na celých jménech mé články povětšinou měly svůj základ, jelikož čtenáři očividně milovali, když si na druhé mohli ukázat prstem.
Zpoza monitoru jsem po očku sledovala Annu. Pokud měl někdo přehled o všech studentech, byla to právě ona. Docela určitě musela vědět, jak se Mik jmenuje příjmením a dost možná i druhým jménem.
Opět byla zabraná do louskání jakého si textu ve svém počítači a okolí nevěnovala nejmenší pozornost. Nejspíš by ji probral jen náhlý výpadek pojistek.
Opatrně jsem se naklonila blíž k jejímu místu. Ani to s ní nehnulo.
„Anno, máš chvilku?" zeptala jsem se.
Místo odpovědi nepatrně kývla hlavou. Neudržela jsem se a převrátila nad jejím přístupem oči.
„Když ti řeknu Mik, fotbalista a drogy. Máš tušení, o koho se jedná?"
Konečně se odvrátila od čtení. S kamennou tváří na mě mhouřila oči, jako kdybych snad řekla něco špatného.
„Jo, ale o tom psát nebudeš." Odsekla mi.
Nechápavě jsem nakrčila čelo. „Proč ne? Lidi by ti zpřetrhali ruce."
„To možná, ale popřemýšlej o tom. My ho natřeme před celou školou, že bere drogy. Nejen, že z toho bude mít před spolužáky z ostudy kabát, ale domáknou se to stoprocentně i učitelé, rodiče, policie, a tak dál. Chceš někomu skutečně zničit život tak moc?"
Mlčky jsem zakroutila hlavou. „Ale co s tím?" pokračovala jsem. „Dejme tomu, že o tom nenapíšu ani čárku. Fajn. Jenže chceme vážně jen nečinně přihlížet, jak bude ničit především sám sebe, ale i ostatní?"
„Víš o někom konkrétním, kdo ho viděl sjetého nebo jak dával prášky někomu cizímu?"
„Vím, dvojčata Trayova se s ním sjela na večírku u Charlieho. To proto potom tolik vyváděla."
Anna si zamyšleně mnula bradu mezi palcem a ukazováčkem. Potom si cosi naškrábala na kousek papíru.
„Ztratím o tom pár slov u ředitele, mám tam zítra cestu. Diskrétně," chvíli se pokoušela navázat na předchozí činnost, téměř okamžitě se znovu obrátila na mě. „Už sis vybrala, jestli trable v ráji nebo trest za rvačku?"
Zmateně jsem natočila hlavu. „Prosím?"
„Ví nebo Charlie?" vysvětlila mi. „Tento týden uvidím článek o jednom z nich, jinak s mou pomocí nepočítej."
Annina slova mi hlavě nepříjemně rezonovala. Už zase po mně chtěla, ať nakydám špínu na jednoho ze svých blízkých. Logicky by mou jasnou volnou měla být Ví. Jenže to přeci tak snadno nešlo. Po těch letech, kdy jsme tu byly jedna pro druhou, jsem měla jen tak, bez výčitek, sepsat odstavec o tom, jak jí zakázali plavat.
A nebo tu byl Charlie a jeho nedávný rozchod. Konce vztahů jsou samy o sobě dost těžké, natož když o nich filosofují lidé, jimž to nepřísluší. Stál nezdolně po mém boku, když mi bylo nejhůř. V momentě, kdy jsem si myslela, že jsem na světe úplně sama, se zjevil on a dokázal mi, že i na mě někomu může skutečně záležet, aniž by musel něco očekávat na oplátku.
Sofiina volba byla sice o něco víc dramatická, já si však v tu chvíli připadala celkem podobně, jako hlavní hrdinka toho románu, když volila mezi svými dětmi.
Rozhodla jsem se to nechat na náhodě. Zavřela jsem oči a prstem náhodně zmáčkla jedno písmenko na klávesnici. Pokud bylo blíž V, musela jsem psát o Ví. A kdyby zase bylo blíž C, padl by los na Charlieho. S cvaknutím jsem ve stejný okamžik otevřela oči.
G.
Můj ukazovák byl pouze milimetr nad písmenem G, které jsem trefila. To znamenalo jediné: příští článek bude o Vixen.
Vyžadovalo to skutečně dávku sebezapření, ale nakonec se mi něco povedlo splácat dohromady.
O talentu na bojová umění naší Vixen Parkové jsme se mohli přesvědčit poměrně nedávno, když ozdobila obličej kapitánce roztleskávaček fialovo zeleným, abstraktním motivem pod obočí. Nepochybně tím zlepšila den většině z nás. O to smutnější je, že vedení školy Vixen zatrhlo veškeré závody a tréninky na tři měsíce. Kdo tedy zacinká medailemi, když ne ona? Skutečně chceme spoléhat na naše fotbalové mužstvo, které se zuby nehty drží pozici nad sestupovou příčkou už půl roku?
„Mám to." Oznámila jsem do éteru a založila si ruce za hlavou.
Anna nevěřícně zvedla pravé obočí a líně došla k mému místu. Opírajíc se o pracovní stůl, se začetla do textu, který jsem stihla připravit. Celou dobu jemně pokyvovala hlavou, až mě nakonec spokojeně poplácala po rameni. Vždycky, když to dělala, připadala jsem si hrozně divně.
„Dobrý," uznala. „Samozřejmě můžeš kdykoliv cokoliv přidat, do čtvrtečního večera je ještě času dost."
„Vím," přitakala jsem. „Ale chtěla bych se teď primárně soustředit na něco jiného. Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli bys mi s tím nemohla trochu pomoct."
Neodpustila si opovržlivé ušklíbnutí. „Dělám toho pro tebe snad málo?"
Její dotaz jsem ohodnotila jako řečnický a ignorovala ho. „Melissa chce Charlieho zpátky," na to Anna nechápavě natočila hlavu na stranu. „Nutí jí do toho rodiče." Vysvětlila jsem jí.
„Máš mou pozornost, pokračuj." Pobídla mě a od vedlejšího stolu si vypůjčila židli, na kterou se posadila.
„Vytočila se na záchodech, když si její společnost vydražil Joe a ne Charlie. Byl to její plán, jak se s ním dát zpátky dohromady. Rodiče jí za to, z nějakého důvodu, slíbili cestu po Evropě. Taky jsem se doslechla, že Charlieho vytrvale podváděla, jen už neřekla s kým."
Anna mě pečlivě analyzovala každé moje slovo.
„Předpokládám, že ty chceš ochránit mladého Edwardse."
Přikývla jsem.
„Fajn," s pískotem vrátila židli zpátky. „Pomůžu ti zjistit všechno, co potřebuješ. Ne kvůli němu, jen aby mezi námi bylo jasno."
„Díky."
Anna na mě mrkla a znovu zapadla na své místo.
Já mezitím sbalila všechny své věci a měla se k odchodu. Nic už mě v redakci nedrželo.
I když pro mě den bulvárního pisálka skončil, ta pravá práce byla teprve přede mnou. Charlieho dobro teď bylo na prvním místě. Pokud jsem měla mít vůbec nějakou šanci na jeho záchranu, musela jsem velmi rychle dohnat Melissu v jejím postupu.
Bohužel mi jako jediné východisko zbývalo jen udržení se v její blízkosti. Věc, které jsem se usilovně vyhýbala každý den uplynulé dva roky.
Při pomyšlení na ty její zrzavé lokny a gelovou manikúru se mi dělalo těžko. Pro svého nejlepšího kamaráda jsem se však odhodlala jít přes hory a doly, jen aby mu zase neublížila. A taky trochu ze sobeckých důvodů. Pokud by se na sliznatku znovu upnul, dozajista bych ho ztratila.
Odhodlaně jsem vyrazila z budovy s vizí sledování Melissy. Bylo známo, že pokud zrovna netrénovala jakousi sestavu se svým slepičincem, trávila čas v Pizza Ranch na okraji města. A tam jsem se taky rozhodla nějak dopravit. K mé smůle jsem nedisponovala autem a ani řidičákem, tudíž mi zbývala jen městská hromadná doprava.
Seběhla jsem schody a přes parkoviště mířila k autobusové zastávce, když mou pozornost upoutalo černé auto, nápadně připomínající Waynovo. Zastavila jsem se opodál a snažila se na něj zaostřit, když v tom se rozlétly jeho dveře, z nichž skutečně vyšel Wayne. Svižným krokem mířil ke mně, a když byl asi metr daleko, paralyzoval mě šok.
Zrak jsem přišpendlila na jeho oteklý, rozseknutý ret, ze kterého ještě tekl nepatrný čůrek krve. S někým se porval a asi celkem divoce.