Musela jsem dlouho vzpomínat, kdy naposledy jsem na Ví čekala u ředitelny. Hluboko v paměti jsem nakonec vylovila vzpomínku na druhou třídu, kdy se nám povedlo rozmlátit na padrť bustu zakladatele školy. Tenkrát jsme vyvázly s třídní důtkou, a to jen proto, že jsme byly jinak bezúhonné žákyně a Ví už tehdy měla před sebou celkem slibnou plaveckou kariéru.
Cosi mi říkalo, že dnes to nebude jen pokárání. Hodina tělocviku oficiálně skončila před patnácti minutami a všichni aktéři bitky, až na mě a Andreho, byli v ředitelně už dobrých šedesát minut.
Podívala jsem se na Víina, stále ještě, přítele. Tiše seděl naproti mně a nervózně poklepával pravou nohou.
„Stálo ti to za to?" zeptala jsem se ho naštvaně. Zvedl hlavu a nechápavě na mě krčil obočí. „Nečum tak blbě, víš přesně, o čem mluvím."
Andre se zaraženě vzpřímil. Nejspíš mě za ty čtyři měsíce, co byl s Ví, ještě takhle mluvit neslyšel. A konec konců, já takhle nemluvila. Sama sebe jsem překvapila, vcelku příjemně, popravdě.
„Víš, někdy to ve vztazích není nejrůžovější," odpověděl mi s vážnou tváří. „Jenže to se těžko vysvětluje sedmnáctileté panně, která se nejblíž ke klukovi dostala, když tuhle noc přespala vedle feťáka Wayna Edwardse."
Se spokojeným úsměvem si založil ruce na prsou a opřel se o stěnu za ním. Být jen o trochu víc jako Ví, byla by na světě další rvačka, ze které by se Andre už nevrátil. Krev v žilách dosahovala bodu varu. Za každé jedno slovo se mi chtělo mu vyrvat jazyk z pusy.
„Jak to víš?" zeptala jsem se přímočaře, což Andreho ještě víc pobavilo. „Necul se na mě a vybal to."
„Jeden z naši obránců vás prý viděl zamykat se u Edwardse v pokoji."
To musel být ten parchant, co se se mnou snažil vyspat.
„Neboj, Rito, nemyslím si, že jste spolu něco měli," culil se dál. „Wayne má až příliš dobrý vkus na to, aby zasunul i do tebe."
Slzy jsem držela na uzdě jen z posledních sil. Každé jedno slovo se do mě prudce zabodávalo a na hrudi jsem cítila fyzickou bolest. Cvaknutí kliky bylo pro mě doslova vysvobozující.
Z kanceláře nejprve vyšla Dwightová a kouč fotbalistů, kterým jsme nestáli za prosté „na shledanou" a hned za nimi Ví s Melissou.
Zatímco Víin krvácivý šrám na líčku se podařilo zastavit, Melissin monokl nad pravým okem byl v plném rozpuku. S Andrem jsme oba současně vstali a rozběhli se k Ví.
„Vixen, co se děje? Co tě to napadlo?" Vyptávala jsem se horlivě. Ona místo odpovědí jen vzlykala a velmi svižným krokem mířila ven ze školy. I když jsme se jí s Andrem střídavě ptali na různé otázky, na nikoho se neotočila a nikomu neodpověděla.
Všichni současně jsme došli na parkoviště.
„Zlato!" Vykřikla dramaticky Melissa a rozběhla se směrem k rudému Pickupu.
Charlie!
V tom návalu neočekávaných událostí jsem dočista zapomněla na předem smluvený sraz s Charliem. Ten na mě vytrvale čekal na parkovišti i s Waynem a skoro jako kdyby oba nevěřili svým očím, když jsme všichni vyšli ze školy bok po boku.
Melissa se Charliemu, celá ubrečená, omotala kolem krku a začala mu dopodrobna vyprávět, co se jí na hodině tělocviku přihodilo. Zmateně sledoval dění kolem sebe, až konečně našel mezi všemi i mě a neverbálně mi naznačil, že nemá nejmenší tušení, co se právě děje.
„Tímhle to nekončí, ty čubko!" vystartovala usoplená Melissa znovu do boje.
„Tys pro mě skončila v den, kdy ses mi pokusila rozvrátit vztah," Odpálkovala ji Ví s naprostým klidem a vyrovnaností v hlase. „Jdeme, Andre." Pobídla rukou svého přítele, který za ní poslušně nastoupil do Chevroletu.
Z nějakého důvodu mě úplně vynechala. Připadalo mi, jako kdybych pro ni snad byla neviditelná. Mlčky jsem stála u jejího auta a sledovala, jak se svým přítelem, který mě ještě před chvílí nevybíravě urážel, opouští scénu. Aniž by mi cokoliv naznačila, znovu byla na útěku a mě nechala v nekomfortní situaci.
„Charlie, jedem domů." Zavelela do ticha Melissa.
Zoufale jsem se otočila k Charliemu a Waynovi, kteří stále ještě úplně nechápali, o co běží. Chtěla jsem někomu z nich říct, aby neodcházeli a zůstali se mnou. Aby mě nenechávali samotnou. Má dosud nejlepší kamarádka, osoba s důležitým postavením v mém srdci, mě tu nechala jen tak, bez vysvětlení, stát. Bála jsem se, že se mi srdce vybije ven z hrudi. Bylo mi na omdlení.
„Neslyšel jsi mě?" zvýšila hlas.
Dostala ho do úzkých. Nerozhodně stál na místě jako přilepený a snažil se najít náznak nějaké srozumitelné emoce v mé tváře, jenže já sama netušila, co se ve mně odehrává. Jak jsem jemu tedy mohla dát jednoznačný signál?
„Já se o ni postarám," Waynův hlas konečně prolomil tíživé ticho. „Odvez ji někam do háje, pak se potkáme."
Poplácal svého mladšího bratra po rameni, aby mu potvrdil, že o mě bude dobře postaráno a přistoupil ke mně blíž. Posmutněle jsem se mu zadívala do očí a našla v nich něco, co jsem ve Víiných spatřila naposledy před lety, když jsem měla poprvé zlomené srdce kvůli dětské lásce. Najednou jsem věděla, že to on bude mou oporou v téhle chvíli. Kluk, kterého jsem znala sotva pár dní mi nabídnul svůj čas, zatímco má dlouholetá kamarádka odjela pryč.
„Vážně?!" rozhodila rukama nepříčetně Melissa. „Jedem už?"
Charlie vypadal jako opařený vroucí vodou a až Melissino ustavičné nadávání ho konečně vytrhlo z šoku.
„Nastup a mlč." Sykl.
Ač se jeho přítelkyni tahle slova nelíbila, poslušně naskočila do jeho auta a bez dalších zbytečných slov za sebou zabouchla dveře. Bratři si naposled vyměnili tichý pohled, který v jejich případě znamenal celou konverzaci. Alespoň toho jsem si všimla při naší víkendové snídani.
Wayne mě pevně objal kolem ramen a vedl mě k jeho černému Range Roveru, se kterým jsem měla tu čest už předtím. Když mi pomohl na místo spolujezdce a zavřel za mnou dveře, dopadl na mě jakýsi pocit úlevy, pod jehož nátlakem se mi po tváři skulilo pár slz. I když jsem si tolik zakazovala plakat před kýmkoliv, veškeré emoční vypětí, kterému jsem byla během posledních dní vystavená, si vybralo svou daň.
Mlčky nastartoval a vezl nás neznámo kam. Jindy bych se bála a horlivě vyptávala, jenže teď mi to bylo všechno tak nějak jedno. S hlavou opřenou o sklo jsem sledovala, jak cesta kolem nás ubíhá a budova školy mizí kdesi v dálce. Wayne sem tam po očku kontroloval, jestli stále pláču. Tak trochu jsem pofňukávala celou cestu. Snažila jsem se přijít na to, proč se na mě Ví na tom pitomém parkovišti tak vykašlala. Proč mě zas nechala jen tak a raději s sebou odvezla Andreho, když mohla vzít nás oba.
Kdysi jsme si s Ví slíbily, že tu budeme jedna pro druhou stůj co stůj. Kdykoliv byla nejistá v jakékoliv písemce, zkoušení nebo jiné prověrce vědomostí, měla po boku mě. A za to, že jsem se učila za nás obě, mi pomáhala, když si na mě někdo zasedl nebo mě chtěl šikanovat. Věděla jsem, že není génius a stejně tak ona chápala, že mám problém najít si kamarády a začlenit se do společnosti. Vždycky to bylo jen o nás dvou. Jenže pak přišli její lásky. Zpočátku mě těšilo, že se mi se vším svěřuje a má ve mně jakousi důvěru, jenže zpětně mi to začalo docházet. Čím víc se mluvilo o ní, tím méně jsem na povrch dostávala své problémy já. A i když jsem si na to časem zvykla a brala to za normální, teď mi došlo na mysl, že jsme si asi nebyly rovny.
Mísily se ve mně všechny druhy pocitů. Nevěděla jsem, jestli dřív plakat nebo sprostě nadávat.
Pískání Waynových brzd náhle zpřetrhalo tok mých myšlenek. Zmateně jsem zamrkala, zatímco on si odepnul pás a vystoupil z auta.
„Počkej tu na mě, nebude to na dlouho." Pověděl mi tajemně a s bouchnutím dveří zmizel ve staré budově za ním.
Asi po dvaceti minutách usilovného přemýšlení a sebelítosti se mi konečně podařilo začlenit se zpátky do přítomnosti. Když jsem se rozhlédla po okolí, nic zvláštního a ani známého jsem nespatřovala. Stáli jsme na jakémsi starém parkovišti, které bylo očividně součástí objektu, za kterým jsme se nacházeli. Než jsem se stihla rozkoukat, Wayne byl zpátky.
Posadil se za volant a do prostoru mezi nás postavil malý, papírový pytlík. Zmateně jsem přelétala očima mezi ním a pytlíkem, ze kterého se začala linout vůně smaženého jídla.
„Dej si," pobídnul mě. „Vzal bych tě na tvé lívance, jenže mají zavřeno."
Váhavě jsem nakoukla dovnitř. Malý sáček domácích hranolek, cheeseburger a vanilkový shake. Stále jsem nechápala, co to má být.
„Stydíš se jíst před cizíma?" zeptal se nechápavě Wayne, když jsem místo jezení stále jen nechápavě skenovala obsah pytlíku. „Můžu tě s tím odvézt domů, jestli chceš."
„Domů ne!" Bránila jsem se.
Bylo to zvláštní. Ačkoliv měl být domov místem bezpečí, které jsem měla vyhledat bezprostředně po incidentu na parkovišti, nechtěla jsem do něj páchnout ještě nějakou chvíli. Máma byla poslední osoba, kterou jsem chtěla potkat. Akorát by mi ještě naložila a dohnala mě k slzám znovu.
„Já..." nervózně jsem se kousla do rtu. „Máš teďka čas?"
Waynovu tvář tentokrát zalilo neskrývané překvapení. Jeho přítomnost mě naplňovala bezpečím. I když jsem ho neznala a jediné, co jsem věděla až příliš dobře bylo, že je neskutečně krásný, z emočně vypjaté situace mě vytáhl už dvakrát. Nemusel se mnou ztrácet ani minutu a přece se rozhodl mi pomoct. Nevěděla jsem, kde se vzal, jaká byla jeho minulost a už vůbec ne budoucnost, ale jedno jsem věděla jistě. Nebyl lhostejný.
„A co bys chtěla dělat?" Zeptal se mě po chvíli mlčení.
„Chtěla bych jet někam daleko od lidí." Odpověděla jsem. Naléhavě jsem se mu podívala do očí, načež on s lehkým pokýváním hlavou nastartoval motor.
Mlčky jsme projížděli městem a míjeli známá místa jako náměstí, pasáž a ulice s butiky. Do těch jsem nevstoupila od tátova pohřbu. S Ví jsme překvapivě nikdy na nákupy nechodily a máma očividně raději trávila čas s panem Martinem.
Wayne vjel do oblasti, kterou jsem poznala jenom vzdáleně. Jednalo se o tu zbohatlickou čtvrť kde s Charliem a rodiči bydleli. Míjeli jsme vily nejrůznějších velkostí, až jsme nakonec objeli i tu jejich. Bylo mi to divné a chtěla jsem se zeptat, kam vlastně míříme, jenže mé dobrodružné já si kdesi řeklo, že to přece může být zábava. A navíc po těch všech předchozích událostech se nezdálo, že by Wayne byl tím typem, který by mě rozřezal na malé kousíčky a vozil v kufru svého auta. Důvěřivě jsem se tedy nechala unášet strmě do kopce.
Cestu pozvolna přestávaly lemovat domy. Netrvalo dlouho a Wayne sjel na jakousi boční, blátivou stezku vedoucí do lesa. Malinko jsem znervózněla. I má touha po dobrodružství jaksi utichala a do popředí se stavěla lehká panika smíchaná se strachem. Motor náhle utichl. Zaparkovali jsme vedle vyjetých kolejí a Wayne mi pomohl z auta.
Zdráhavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Pokud by se mi tady cokoliv stalo, už by mě nejspíš nikdy nikdo nenašel.
Obešel auto a z kufru vytáhnul starou, chlupatou deku.
„Jdeš, Rito?" Mávnul na mě.
„Jasně!"
Temná lesní pěšina, po které jsme šli asi deset minut, byla pravděpodobně tím nejděsivějším, co jsem za dlouhou dobu viděla. Už mi nepřišlo jako dobrý nápad trávení času s neznámým klukem, ze kterého tajemnou přímo bilo do očí. Zvlášť detailně jsem si vybavila, jak na večírku zastrašil metrákového hráče fotbalu pouze pohledem.
Wayne se konečně zatavil na malé mýtince uprostřed hustého lesa. Kdybych nebyla tolik na pochybách, snad bych i ocenila, jak kouzelně to kolem mě vypadalo. Zem pod mýma nohama byla pokrytá zeleným mechem a sem tam jsem zavadila o nízké borůvčí. Klidně rozložil deku poblíž padlého stromu, který už také zarůstal lišejníky.
Posadil se na ni a zády se opřel o starý kmen, zatímco já ještě trochu vyděšeně stála na místě a rozhlížela se. Uslyšela jsem nepatrné cvaknutí zapalovače.
Zapálil si cigaretu, kterou si posléze vložil do úst. Mohla jsem se na něj dívat celé hodiny a nikdy by mě to neomrzelo. Vydechnutý oblak kouře na chvíli schoval jeho tvrdý obličej.
„Nemusíš tam tak stát, víš?" rýpnul si do mě s lehkým úsměvem na rtech.
Se sklopenými víčky jsem se posadila na deku vedle něj. I přes štiplavý, cigaretový dým stále voněl po skořici. Jeho přítomnost mi zase způsobila, že se mi v břiše usadil roj motýlů.
„Wayne? Můžu se tě na něco zeptat?" souhlasně kývnul hlavou a vyfouknul další obláček dýmu. „Proč jsi mi zase pomohl?"
„Proč? Vypadám jako někdo, kdo si libuje v cizím utrpení?" Uchechtnul se.
„Ne. Ale otevřeně, kolik kluků v dnešní době hrdinsky zachraňuje holky, které ani nezná?"
Zamyšleně se podíval před sebe.
„Jen nemám rád, když se někdo vozí po dobrých lidech."
Cítila jsem, jak se začínám červenat. A on nejspíš taky, jelikož mu zacukaly koutky a na tváři se zjevil náznak úsměvu.
„A teď mám právo na otázku já, že?"
Převrátila jsem oči v sloup. „Ne, nemám problém jíst před lidma, jen jsem ještě trochu v šoku!"
Tentokrát se zasmál hlasitě a ve tvářích se mu opět vyrýsovaly dva roztomilé ďolíčky. Mohl se tajemný Wayne Edwars právě pobavit nad mým žertem a ještě u toho vypadat tak nebezpečně skvěle?
„To jsem nemyslel," zavrtěl hlavou. „Je to něco trochu osobnějšího a asi pochopím, když mi na to neodpovíš."
V krku mi zase vyskočil knedlík. Ani já sama jsem nedoufala, že mu na jakoukoliv otázku osobního rázu budu schopná odpovědět. Jednoduše jsem nebyla zvyklá. Lidi se mě na nic neptali a já nemusela odpovídat.
Cítila jsem, jak mi pod jeho tíživým pohledem dochází slova. Utéct jsem nemohla. Za prvé by už na mě asi nikdy nepromluvil, jelikož by si o mě myslel, že jsem blázen. A za druhé jsem ani nevěděla, jak se odsud dostat, aniž bych nespadla do nějakého močálu, nebo mě nerozsápal nějaký rosomák. Nervózně jsem tedy kývla hlavou směrem k němu, což pochopil jako svolení k dotazu.
„Děje se u vás doma něco?" váhavě vydechl. Bylo na něm jasně znát, že mi tímhle nechtěl nijak ublížit. Ptal se kvůli mým úzkostným prosbám v autě.
„Slyšel jsi někdy o bouračce na šedesátém kilometru dálnice poblíž Butte?"
„Jo," kývnul. „Univerzitní profesor Sikes tam měl před půl rokem nehodu. Smetl ho kamion."
Chvíli jen tak tiše seděl a přemýšlel, jakou to má asi spojitost. A najednou mu to všechno došlo.
Kvůli tátovi jsem už dávno nebrečela. Řekla jsem si, že takhle by to určitě nechtěl. Přesto všechno jsem uvnitř cítila tíživý pocit. Bylo to skoro, jako kdyby mi někdo zaživa kroutil se všemi orgány a čekal, kolik toho vydrží.
Nikdy jsem o tatínkovi nikomu neřekla. Přirozeně to lidi ve městě věděli, byl to vážený občan. Jenže málo kdo, včetně Wayna, si veselého, komunikativního a vždycky svěžího profesora Sikese spojoval s jeho nudnou, tichou a nevýraznou dcerou Ritou. Vlastně to tak asi bylo správně. Nesnesla bych další lidi, kteří by okolo mě chodily s hlavou dolů a každou větu by začínali „Upřímnou soustrast...".
„Rito..." zašeptal mé jméno. Snažil se najít nějaká vhodná slova, ale nedařilo se mu. Proto jsem se toho znovu ujala já.
„Před čtyřmi měsíci. Mámu to vzalo, hodně. Úplně se mi odcizila. Nejspíš ani teď nebude doma," pokrčila jsme rameny. „To proto jsem nechtěla domů. Nic hezkého mě tam nečeká."
Wayne mě mlčky pozoroval s nečitelným výrazem. Napadlo mě, že jsem toho ze sebe vyloudila až přes příliš.
„Promiň, nevím, proč tě s tímhle zatěžuju a..."
„Nezatěžuješ," přerušil mě. „Jsem rád, že jsi mi to řekla." Usmál se na mě vlídně.
Cítila jsem, jak se jeho svalnatá paže ovinula kolem mých ramen. Mé tělo zaplavilo neznámé teplo a pocit bezpečí, který jsem nezažila od tátova odchodu. Instinktivně jsem si položila hlavu na jeho rameno a nechala se dál tisknout. Možná, že mě chtěl jenom krátce utěšit, když jsem se k němu však přitulila, pochopil a už mě nepustil. Skořicová vůně jeho parfému mě hladila po nose. Věděla jsem, že ten moment nemohl trvat věčně, ale chtěla jsem si ho užít co nejdéle. Spokojeně jsem zavřela oči, a kdybych mohla příst, tak rozhodně předu. Waynova druhá ruka mě citlivě pohladila po vlasech. Připadala jsem si jako v tom nejkrásnější snu, který se mohl dívce zdát.
„Lidi!" Ozvalo se mužské zvolání.
K mému zklamání se ode mě Wayne rychle odtrhnul a zmatečně začal zapalovat další cigaretu. Volání se zopakovalo a kroky dotyčného byly čím dál blíž.
Z houští nakonec vyběhnul uřícený Charlie. Když nás konečně zaměřil, zbrunátněl.
„Co tu děláte?" Zeptal se nervózně.
„Sedíme," odseknul ironicky Wayne a vydechl cigaretový kouř. „Co bys řekl?"
Charlieho ztuhlý obličej ani trochu nepovolil. Svižně vyrazil mým směrem, a aniž by se na cokoliv znovu zeptal, pomohl mi vstát. Wayne zpozorněl.
„Pojď, odvezu tě domů." Zavelel mladší z bratrů.
„Ale já..."
„Jedem!" zahučel naštvaně. „Musím si tady s bráškou pokecat o samotě, víš?"
Jeho tón se mi ani v nejmenším nelíbil. Otočila jsme se na Wayna, který mi přikývnutím naznačil, abych Charlieho poslechla. Nechala jsem se tedy odvléct tou samou pěšinkou k autu, kde přibyl i červený pickup. Charlie mě nekompromisně posadil do auta, ze kterého jsem okýnkem naposledy vyhlédla ven. Wayne klidně stál u toho svého a pokuřoval cigaretu. Než Charlie vycouval, mávla jsem mu na rozloučenou, což mi s potutelným úsměvem oplatil.
„Seš v pohodě?" otočila jsem se na Charlieho.Nervózně drtil volant mezi prsty a nevěděl, jestli dřív vytočeně sledovat měnebo cestu. „V pohodě" tedy nebyl.