Martin byl zcela očividně v úzkých. Určitě nepřišel jenom na přátelský „pokec", máma by se totiž netvářila tak zaskočeně. Kolikrát tu byly její kamarádky a nikdy takhle nereagovala.
„Ela... Totiž tvoje maminka, mě pozvala kávu." Vyloudil ze sebe po chvíli. Máma se okamžitě zapojila do vysvětlování.
„Měli jsme dneska dlouhou směnu, víš? Ale Martin už je na odchodu."
„To pochybuju," odpověděla jsem jí naštvaně. „Hrnky s kávou jsou ještě plné, to nevypadá na nějaký brzký odchod," máma se trochu přikrčila a taktéž Martin vypadal jaksi posmutněle. „No, já jdu do města, nasnídat se. Si to tu užijte."
Nečekala jsem na žádnou reakci. Mé ráno bylo už tak náročné, že bych dozajista vybouchla a možná i řekla něco, čeho bych mohla později litovat. Z rohu v chodbě jsem vzala svůj batoh, který jsem tam den předtím po škole odhodila a s poněkud ráznějším přibouchnutím dveří jsem svižným krokem vyrazila do města.
Bylo mi jasné, že pan „Martin Pennelhoff" rozhodně není pouze kolega, kamarád nebo někdo, kdo by s mámou měl jen povrchní vztah. Už podle toho, jak se oblékla a jak ho propašovala k nám domů, jsem usoudila, že se jedná o cosi intimního. A ne, nelíbilo se mi to. Tátu nám nehoda vzala teprve před necelými čtyřmi měsíci a má matka se už očividně cítila zralá na randění. Jak dlouho to s ním skutečně mohla táhnout? Co když všechny „směny" v nemocnic byly jen zástěrkou k tomu, aby se mohla sejít s tím chlápkem? Tohle bylo nefér. Za prvé vůči tátovi a za druhé vůči mě. Já potřebovala její pozornost, blízkou osobu, mámu. A místo toho jsem většinu nocí a rán probděla úplně sama v prázdném domě, což jsem si omlouvala tím, že jí určitě chybí její životní láska a raději to ventiluje prací.
Skoro jsem se rozplakala. Jenže cosi uvnitř mi říkalo, že tohle nestojí ani za jedinou slzičku. Potřebovala jsem se uklidnit. Ví nebyla v provozu schopném stavu, tudíž vylívání srdíčka musela nahradit druhá, a taky poslední, možnost- něco sladkého.
Žaludek se mi pravděpodobně stihnul scvrknout na velikost švestky a vydával opravdu děsivé zvuky. Svůj vnitřní kompas jsem tedy nastavila na kurz „Maceyho kavárna." Hnaná hladem a nervozitou jsem tam dorazila v rekordním čase deseti minut.
Kavárna to byla jedna z nejmenších ve městě a bylo těžké ji v boční uličce najít. Když však člověk měl to štěstí, a skrytý klenot objevil, už nikdy nemohl jít jinam. Já sem poprvé zavítala právě s tátou, kdy mě sem vzal v mých devíti na lívance s javorovým sirupem a borůvkami za dobré vysvědčení. Chodili jsme sem tradičně každý rok. Chtěla jsem to dodržet, i když tu už se mnou nemohl být. Sice dnes nebylo vysvědčení, ale lívance mě musely zaručeně dostat do pohody.
Posadila jsem se na koženou sedačku u okna, abych měla výhled ven. Servírka mi nemusela ani podat menu.
„Jedno kakao se šlehačkou a vaše úžasné lívance s borůvkami a sirupem, prosím!"
„Hned to bude!" Usmála se vlídně a odešla vyřídit objednávku do kuchyně.
Zasněně jsem se podívala z okna a přitom se nemohla dočkat, až ke mně postaví talíř plný neřesti.
„Člověk by nevěřil, jaké máme my dva na sebe štěstí." Ozvalo se kdesi za mnou.
K mému překvapení to byl právě Wayne, se kterým jsem se rozloučila sotva před dvěma hodinami. O poznání v lepším rozpoložení stál nade mnou a šibalsky se usmíval.
„To teda," reagovala jsem překvapeně. „No a co ty tu? Tahle „holčičí" kavárna není zrovna místo, kde bych tě čekala."
Zasmál se.
„Proč ne? Co když je růžová má oblíbená barva a muffiny mi vykouzlí úsměv na tváři za každé situace?"
Skepticky jsem si ho změřila pohledem.
„Pochybuju," ušklíbla jsem se. „Takže co tě sem přivádí?"
„Mladší bráška má tak trochu kocovinku a zlomené srdíčko. Melissa se prý včera předvedla."
Dávalo to smysl. Charlie, na rozdíl od Ví, neměl kam ve vlastním domě utéct, takže žal pravděpodobně zapíjel až do rána. To už se dotyčný připojil k nám.
Vypadal příšerně. Nejen, že kruhy pod očima měl černější, než Melissa duši, ale navíc z něj táhlo jak z výrobny alkoholu.
„Rito," povzdechl si. „Tohle je můj starší brácha Wayne."
„Ona ví," Osvětlil mu Wayne. „Už jsme se včera stihli představit, když jsi to ty předtím nezvládnul na hřišti."
Tahle informace Charlieho z nějakého důvodu zarazila. Chvíli si nás oba prohlížel, jako kdyby se mu to snad nezdálo. Trochu podrážděně se zadíval Waynovi do očí, načež on na něj povytáhnul obočí. Na tuhle tichou hádku jsem ani v nejmenším neměla náladu, proto jsem do toho vstoupila dřív, než by se začali vztekat nahlas.
„Připojíte se ke mně? Čekám na lívance."
Jejich oční kontakt se přerušil a místo toho mě oba přišpendlovali pohledy k sedačce. Vypadalo to děsivě.
„Jasně, klidně." Rozhodl nakonec Charlie a posadil se naproti, zatímco Wayne si přitáhnul židli od vedlejšího stolu.
Mlčky jsme na sebe chvíli jenom zírali a atmosféra se zdála dost napjatá. Někdo tam nahoře vyloženě chtěl, aby dnešní den byl všelijaký, jen ne poklidný. Místo duševní očisty nad talířem čerstvých lívanců jsem seděla mezi dvěma bratry, kteří si tiše vyměňovali nadávky, z mě neznámého, důvodu.
„No..." odkašlala jsem si. „Ten váš palác vypadal, že k němu budete muset zavolat demoliční četu."
„Bože, ani mi nemluv," popadl se Charlie za hlavu. „Něco už se uklidilo, opravilo. Máma chtěla malovat, takže teď už bude muset. I tu blbou podprsenku se podařilo sundat, ale stejně mě čeká krušný večer, až to všechno uvidí."
„Kdybys poslechl staršího a zkušenějšího bratra, místo promiskuitní přítelkyně, nemusel sis teď tímhle vším procházet. Vole."
Charlie se na Wayna zničeně zamračil. Jednak proto, že ho musela neskutečně bolet hlava a druhak kvůli jeho sice otravnému, ale pravdivému prohlášení. Nad částí o „promiskuitní přítelkyni" jsem se zvlášť pobavila. Bylo vyloženě do očí bijící, že Waynovi se Melissa víc, než jen nelíbila.
Mladá servírka konečně přinesla naši objednávku. Krom mých lívanců a kakaa přinesla perlivou vodu a muffin pro Wayna a tři volská oka se smaženou klobásou pro Charlieho. Na závěr před něj postavila i hrnek černé kávy.
„O těch muffinech jsi říkal pravdu." Pousmála jsem se na Wayna, který mi úsměv oplatil.
Pocítila jsem znovu to příjemné šimrání v břiše. Asi bych si ten pocit užila mnohem víc, kdyby mě Charlie nechal.
„Jak se má Ví, mimochodem?"
Poklidně si vložil další sousto ze snídaně do úst, když vyčkával na mou odpověď.
„Dnes ráno se o tom nechtěla bavit. Vypadala dost zničeně a mrzelo ji, že mě u vás nechala." Odpověděla jsem a bezděky snědla kus lívance.
Charlie se na mě tázavě podíval. „Ona tě u nás nechala? A jak ses dostala domů, taxíkem?" Zeptal se se stále ještě s plnými ústy.
„No, ne. Já jsem u vás totiž..."
„Spala u mě v pokoji," Vstoupil do toho Wayne a dokončil za mě větu. „Ráno jsem ji hodil domů."
Charlie s vykulenýma očima už další sousto do pusy nedopravil. „Cože?"
Zmateně jsem zamrkala. Charlieho zničený výraz se velmi rychle proměnil na cosi mezi zděšením a nasráním.
„Nějaké hovado se jí snažilo ublížit. Tak jsem jí u sebe prostě nechal do rána. Pochopitelně jsem spal na zemi, jestli máš problém s tímhle."
Nevěděla jsem, co dělat. Mladší z bratrů nebezpečně rychle vystřízlivěl a vypadal, že za chvíli vyletí z kůže. Stále mi nedocházelo, co na tom bylo špatně. Vždyť se mezi námi nic nestalo.
„Musíme domů." Zavelel a začal se zvedat.
„Ještě jsi nedojedl." Podotknul věcně Wayne.
„Nemám hlad."
„Proč lžeš?"
„Nechám si to zabalit!"
Teď bylo nad slunce jasné, že Charlie zuřil. Nechápavě jsem těkala pohledem z jednoho na druhého a moc se snažila porozumět, o co vlastně šlo. Wayne nakonec otráveně vstal a vrátil židli ke stolu, od kterého si ji předtím vypůjčil.
„Rád jsem tě zas viděl." Pověděl mi mile starší z bratrů, čímž ještě přiložil do kotle.
„No jasně, jasně. Měj se Rito." Procedil mezi zuby Charlie, který už dávno stál i se zabalenou snídaní ve dveřích a měl se k odchodu.
Zmizeli až příliš rychle na to, abych stihla cokoliv říct. Charlie takhle rozhořčený nebyl ani včera, když se jeho přítelkyně vášnivě líbala s Andrem a on tomu musel být svědkem. Mé odvážné já se za nimi chtělo rozběhnout, ale ta racionální a introvertní "Rita" mi důrazně dala najevo, že bych je měla nechat být. Sama jsem teda dojedla svou snídani, vypila kakao a dlouhou procházkou jsem zamířila domů.
Přála jsem si, aby tam matčin „kamarád" nebyl a to se mi i vyplnilo. Modrý Mercedes už neparkoval nikde v okolí, což mě potěšilo. Dokonce, k mému překvapení, máma zůstala doma. Nebyla jsem v náladě, abych s ní cokoliv řešila, proto jsem se snažila tiše a nepozorovaně proklouznout po schodech do svého pokoje. Ovšem v momentě, kdy za mnou cvakly dveře, zjevila se ona a zatarasila mi schodiště.
Převrátila jsem oči v sloup. „Dovolíš? Chci k sobě do pokoje." Pokusila jsem se jí obejít, ale ona se nenechala.
„Holčičko, musíme si promluvit a ty to víš." Naléhala.
„O čem si chceš konkrétně povídat?"
Máma si mnula ruce a očividně nevěděla, kde začít. Na tohle jsem neměla čas a ani náladu, proto jsem se toho raději chopila já.
„Kdy jsi mi hodlala oznámit, že se s někým vídáš?" Založila jsem ruce na prsou.
„Poslyš, nejedná se o nic vážného. Nechtěla jsem ti s tím plést hlavu, dokud bych si nebyla jistá, že Martin stojí za to, abych ti ho představila. Dvořil se mi už hrozně dlouho, ale já ho odmítala."
„Hrozně dlouho? Co to znamená „hrozně dlouho"?"
„No," váhala. „Asi půl roku."
„Půl roku?!" pocítila jsem, jak se mi krev hrne do hlavy. Chtělo se mi řvát, ničit nábytek a bušit pěstmi do něčeho tvrdého. „Tys podváděla tátu?!"
„To bych si v životě nedovolila!" Hájila se.
„Nepovídej. Takže jak dlouho to teda spolu táhnete?"
Zírala na mě s výrazem zbitého psa a nejspíš chtěla, ať je mi jí líto, jenže lítost nad ní byla to poslední, co jsem v tu chvíli cítila.
„Stýkáme se měsíc."
„Kolik?!" Slyšela jsem dobře? „Vzdálení příbuzní za otce ještě nepřestali truchlit a ty už se taháš s nějakým zazobaným doktůrkem?! Ty... Ty se mi jen zdáš, že jo." Zasmála jsem se ironicky.
„Rito!" okřikla mě. „Jsem tvá matka, takhle se mnou mluvit nesmíš! Tvého tatínka jsem milovala, ale nemůžeš ode mě přece chtít, abych byla do konce života sama!"
„A co takhle být se mnou?!" vykřikla jsem na ni, tentokrát už se slzami na krajíčku. V krku se mi udělal knedlík a každé jedno slovo najednou pálilo na jazyku. „Nikdo nechce, abys byla sama. Ale co já, tvoje jediné dítě? Já můžu být sama? To je všechno v pořádku?"
„Rito..."
„Ne Rito, žádné Rito!" ani v nejmenším jsem ji nehodlala pustit ke slovu. „Sobecky ses na mě vykašlala. Nechávala jsi mě tu každý večer samotnou jen kvůli svému vlastnímu pohodlí. No a co, že jsem se tu mohla samotou zbláznit, hlavně, že ty ses cítila líp!"
Pokusila se mě chytit za ruku, ale já uhnula. Vzteky a žalem se mi chvělo celé tělo a jediné, na co jsem ještě měla sílu, byla poslední věta.
„Já se teď hezky zavřu u sebe v pokoji a budu se snažit nic si neudělat nebo něco nerozmlátit, jo?" odmlčela jsem se. „A ty mě necháš samotnou. Konec konců, to ti v posledních měsících šlo bravurně."
Ještě se nadechla, aby mi k tomu mohla něco říct, jen můj vztyčený ukazovák ji nekompromisně umlčel.
S koktejlem těch nejrůznějších pocitů jsem vystoupala až do svého pokoje, kde jsem za sebou práskla dveřmi tak silně, až na chodbě popadaly naše rodinné fotky. Pustila jsem svůj batoh k zemi a jen tak tupě zírala před sebe. Tenhle den pro mne byl noční můrou, ze které se bohužel nedalo jen tak probudit. Tiše jsem se odšourala k posteli, na kterou jsem posléze i dopadla a nehybně zírala z okna ven.
Katastrofa.