Ležel jsem v posteli a přemýšlel o tom, co se stalo včera. Nemohl jsem spát. Zítra jedeme do Bradavic a já se tam opět těším, ale poslední dobou se dějí velmi zvláštní věci, které mě znepokojují. Sáhl jsem si na jizvu. Pálila mě. Sykl jsem bolestí a rukou ucukl zpět. Musím o tom všem napsat Siriusovi. Mrzí mě, že ho nebudu moc vídat, ale alespoň mám kam jet na prázdniny.
Slyšel jsem Ronovo táhlé a hlasité chrápání a občasné zamumlání ze spaní. Za těch pár let, co ho znám, už mě to ale skutečně nepřekvapuje. Snažil jsem usnout, ale myšlenky mi v hlavě zběsile vířily a jizva se ozývala pravidelným bolestným pulsováním. ,,Victor-e..." zamumlal Ron ze spaní. Nechápavě jsem nadzvedl obočí. To se mu ale asi jen zdálo o mistrovství. Prohra týmu, kterému tolik fandil, ho patrně vážně zarmoutila... K ránu jsem nakonec na pár hodin oči přece jen zavřel.
***
U Weaslyových byl hotový zmatek. Všichni balili a Molly běhala od jednoho člověka k druhému a neustále se ujišťovala, že mají všichni všechno. Hermiona s Ginny už byly, samozřejmě, hotové a všechny své věci měly úhledně zabalené v kufrech. Na Rona se čekalo nejdéle, kvůli jeho půlhodinovému ,,ještě pět minut" válení se v posteli. Potom jsme ale už konečně mohli vyrazit.
S Ronem a Hermionou jsme se příliš nebavili o včerejšku, každý přemýšlel sám a začít se o tom bavit dřív, než ve vlaku, by mohlo být riskantní. V tu chvíli mě začala pálit jizva. Sykl jsem.
,,Dobrý Harry?"
,,Jo, v pohodě Hermiono," odpověděl jsem ne zrovna moc přesvědčivě. ,,Já jen.... to ta jizva," dodal jsem téměř neslyšně.
Usedli jsme do volného kupé a z okna zamávali Weasleyovým. Vlak se rozjel a Ron se s podivným šklebem pokoušel zavřít okýnko. Hermiona zašeptala kouzlo a okno se Ronovi zabouchlo před nosem. Zřejmě patrně pořád zapomíná, že je student čar a kouzel.
,,No jo no.." odfrkl si a vyčerpaný předešlou náročnou aktivitou se svalil na sedadlo. Chvíli jsme seděli potichu a když už bylo jasné, že si k nám nikdo nepřisedne, Hermiona s vážným výrazem z kabelky vyndala Denní věštec a začala nahlas předčítat:
,,Znamení zla na mistrovství světa ve famrfpálu!"
,,Au," sykl jsem a opatrně se chytl za jizvu. Hermiona mě obdařila starostlivým pohledem, zatímco Ron se jen zmateně koukal z ní na mě.
,,Nevíte, co to má znamenat? Nemyslíte snad, že..." odmlčela se a pak opatrně, téměř neslyšně, zašeptala: ,,By se vrátil?"
Vyměnili jsme si pohledy plné starostí. Této věci se tiše obával každý z nás. Polkl jsem.
,,Nevím Hermiono, ale ten den... když bylo mistrovství," cítil jsem na sobě jejich zvědavé pohledy, ,,někdo tam byl..."
,,Cože Harry? Kdo?" zeptala se s zřejmým údivem.
,,Někdo, nevím, kdo to byl..." řekl jsem tiše a sáhl si na jizvu. Všiml jsem si, že Ron s námi příliš nekomunikoval. Ne, že by neměl zájem, ale nejspíš se ho dotkla více prohra jeho oblíbeného famfrpálového týmu, než událost se Smrtijedy. Choval se divně, ale asi to bylo z přívalu událostí kolem něj.
,,Rone, posloucháš nás vůbec?" zeptala se ho Hermiona s naštvaným podtónem v hlase. Ron sebou trhl a věnoval jí tupý a zmatený výraz. ,,Hm?"
,,Ahh Ronalde, víš, jak důležitou věc právě řešíme?"
Ron mlčel a prosebně se na mě koukal. Jemně jsem zavrtěl hlavou, zvedl se a vyšel z kupé - potřeboval jsem být chvíli sám a poslouchat hádku Rona a Hermiony by mi skutečně příliš nepomohlo. Hermiona za mnou vrhla poslední ustaraný výraz a já zmizel v uličce.
Koukal jsem se z okénka Bradavického exspresu a pomalu jsem šel chodbou. Míjeli jsme nyní velké jezero, obklopené zelenými kopci. A najednou rána. Ten nechutný, chladný a vtíravý hlas jsem poznal hned a jemný úsměv, který jsem měl ještě před pár okamžiky na rtech, rázem zmizel.
____________________________________
Tak jo, nová kapitolka je tady! Tentokrát z pohledu nikoho jiného, než našeho slavného Harryho Pottera! 💙 Jak se vám líbila? A kdo myslíte, že Harryho potkal v uličce? 😎 Děkujeme za přečtení a těšíme se na vás zase příště, u kapitolky z pohledu Draca!
Zvajdy 😎