V nezvykle chladném písku před nejstarší pyramidou přichází k vědomí mladý, přesto však velice mocný bůh.
Ihned si uvědomuje, že leží připoutaný k dřevěnému kříži a nad ním se sklání žena s hlavou lvice.
„Konečně ses probral, synu vznešeného. Už jsem si myslela, že se nepobavím." ušklíbne se.
Mladík rozevře oči a tiše, neboť má připoutaný i krk, se táže:
„Proč, Sachmet?"
Lvice vztekle zavrčí a odpoví:
„Protože kvůli tobě zemřel Sutech!
Aby tě zachránil před Atonem a aby ses mohl stát hrdinou.
Nemusel to dělat. Mohl Kuka zničit sám!" poslední slova skoro zařve.
„Bylo to nezbytné. Neměl dost síly se mu postavit.
A ty jej teď zrazuješ, když mě tu držíš.
Pusť mě!"
Sachmetinu lví tvář zkřiví pobavený úsměv.
„Pustit tě? K čemu? Stejně všichni chcípneme.
Alespoň si před smrtí užiju legraci."
„Varuji tě, kočko. Jestli mě neposlechneš, zabiju tě sám."
„Haha. Tak to zkus, pokud si troufáš. Z mých magických pout se nikdo nedostane. Jsem Oko Reovo. Ničitelka. Mě neporazíš."
Lukáš se jen uchechtne a zavře oči.
Jeho tělo se rudě rozzáří a vzplane sytě červeným ohněm.
Pouta se přepálí, mladík se vznese a následně již stojí proti překvapené bohyni.
Sachmet však není nadarmo bohyní války.
Téměř nadsvětelnou rychlostí se ožene dlouhou dýkou, jíž se Lukáš taktak vyhne.
Mladík urychleně povolává hůl, místo ní však vzápětí drží žezlo was z nebeského železa.
Unikátní Sutechovo žezlo moci.
Bohyně se znovu pokusí jej seknout, Lukáš chce ránu odklonit žezlem, jenže při střetu s dýkou, bohynina zbraň praskne.
Rudý bůh nečeká a prudce udeří holí Sachmet do břicha, až ji rána mrští na schody pyramidy.
Pomalu k ní přistoupí přikládajíc jí špičku žezla na krk.
„Tak už mě zabij. Na co čekáš?"
Lukáš nadzdvihne obočí a praví:
„Proč? Nechci tě zabít. Jsi bohyně války, moru a léčitelství. Egypt tě potřebuje."
Odtáhne was a tiše čeká.
„Opravdu mě nezabiješ? I po tom, co jsem tě chtěla mučit?" ptá se zjevně překvapená lvice.
„Přísahám při světlu a otcově duši."
„Já... Věřím ti. Zmýlila jsem se v tobě, Lukáši. I já přísahám k Reovi, že tě budu ctít."
„Děkuji, vznešená lvice. Ovšem, když dovolíš, musím pokračovat ve svém poslání a získat poslední přísadu kouzla."
Lukáš podá lvici ruku a pomůže jí vstát.
Ta na něj vrhne zvláštní pohled.
„Samozřejmě. Vchod do pyramidy je hned zamnou. Stačí se dotknout kamene žezlem.
Přeji ti štěstí, ať uspěješ, Lukáši.
Jsi opravdu syn svého otce.
Jen škoda, že jsi na kluky." zavrní smutně Sachmet a zmizí.
Lukáš zavrtí hlavou a zašeptá si pro sebe:
„Zajímavé. Jsem pár hodin bohem a už mě svádí první bohyně."
Dotkne se špičkou své nové zbraně jednoho z kamenů.
Okamžitě se objeví vchod do temné chodby.
Lukáš se zhluboka nadechne a vstoupí.
Po třech hodinách a spoustě skrytých, nebo falešných dveřích se konečně dostane k obdélníku z bílé žuly ve zdi.
Uprostřed je vyryté žezlo was.
Lukáš se stěny dotkne rukou, ale nic se nestane.
Přiloží tedy vlastní žezlo a vlys se rozzáří slabým modrým světlem.
Chvilku přemýšlí, až ho napadne vložit was do rytiny.
Zapadne tam jako ulité.
Celá stěna zazáří a zmizí, jen žezlo zůstane stát, než si ho Lukáš vezme zpět.
Vstoupí do malé kruhové místnosti, osvětlené jediným bílým plamínkem ve zlaté misce na podstavci z červeného kamene.
Lukáš je tak uchvácen pohledem na Oheň prvopočátku, že leknutím nadskočí, když se ozve zvučný hlas:
„Vítám tě Lukáši, synu Sutecha. Očekávám tě od chvíle, kdy se na svět snesla tma." před Lukášem se zhmotní holohlavý muž v rouchu kněze.
„Věděl jsem, že někdo přijde a tušil, že tím někým budeš právě ty.
Ale... Kde jsi zanechal svého Jakuba?"
Zaskočený mladík se nejprve slavnému vezírovi pokloní a pak teprve odpovídá:
„Nevím, vznešený Imhotepe. Doneslo se mi pouze, že byl zajat poté, co osvobodil mého otce.
Měl tu nyní být se mnou, ale Hor odmítl vzdát se svého božštví a života ve prospěch svého syna. Odmítl posvětit kouzlo, kterým je třeba spoutat praboha tmy.
A ten údajně chce Kubu obětovat, aby konečně uhasil světlo.
Ale, dokud budu dýchat, udělám vše, abych tomu zabránil!"
„Opravdu, synu živlů? Dám ti otázku a pokud odpovíš správně, můžeš si vzít plamen. V opačném případě tvé poslání selže.
Tedy pověz, pokud by sis měl vybrat, co zachráníš, svou lásku, nebo svět?"
„Svět, ctihodný.
Protože, pokud bych zachránil Jakuba, stejně bychom zemřeli.
A navíc, jestli porazíme Kuka a přesto o něj přijdu, hned po obnově rovnováhy se zabiju.
Protože bez Kubíka nemá můj život pražádný smysl."
Imhotep se mile usměje na odhodlaného mladíka a s kývnutím praví:
„Odpověď na otázku je správná a co se týče ostatního, ještě se nermuť. Není vše ztraceno.
Nicméně, plamen prvopočátku je tvůj."
Plamínek vytryskne k Lukášově srdci a prostoupí jej.
Mladý bůh se ukloní, poděkuje staviteli první pyramidy a zmizí ve sloupu rudého ohně.
Strážce Imhotep ještě chvilku pozoruje místo, odkud se Lukáš přenesl a pak promluví do prostoru místnosti.
„Jste spokojený? V mé zkoušce obstál. Jak dopadl u vás?"
„Nade všechna očekávání," odpoví, zrovna se zviditelňující, muž se sokolí hlavou.
„Překvapil mne. Není sobecký a zjevně mého syna miluje nad svůj život.
Nyní jsem připraven dát mu ten svůj..."