„Na počátku světa byl Re, nejstarší z bohů.
Ale ani on nebyl první síla.
Před stvořením existovali i jiní.
Nejdřív byla všude jen tma.
Po nějaké době, nikdo neví kdy, neboť tehdy neexistoval čas, se zrodil oceán.
A z tmy vystoupily čtyři postavy, prvotní bytosti.
Kuk, ztělesnění tmy a temnoty
Nun, vyjadřující princip vodstva
Amon, ztělesnění skrytosti a neuspořádanosti
Heh, představující beztvarost a bezmeznost nebytí
Těmto bytostem se říká Osmero.
Neboť byly chápány jako čtyři mužské a čtyři ženské principy.
Společně tito prabozi vládli Ničemu.
Jenomže tři mladší zatoužili po Něčem.
Z jejich společné myšlenky povstal Atum.
Ihned poznal, co zde chybí a stvořil první plamen.
Tak vzniklo Světlo.
Tři prvotní byli nadšeni.
Čtvrtý Kuk však ne.
Byl první a byl sama tma.
Světlo jej zraňovalo a oddalovalo od ostatních.
Nechtěl Něco, toužil po Ničem.
Když pak Atum vyzvedl z hlubin praoceánu Núnu prapahorek a začal tvořit svět, Kuk plivl do vod a z jeho slin se zrodil Apop, sám chaos.
To mu však nestačilo a proto plivl ještě jednou, tentokrát na zemi daleko od prapahorku a tak zplodil ohromného ledového obra Ymira.
Nun, Heh a Amon se rozlobili na svého druha a s pomocí Atuma a jeho světla, roztrhali praboha temnoty a jeho duši uvěznili v Ničem.
Atum sám pak bránu Nicoty zapečetil světlem a téměř vší svou mocí.
Nemohl však již být Stvořitelem a proto sám sebe zničil a znovu povstal jako Re.
Re, bůh světla, slunce a pořádku.
Dokončil svět, zplodil bohy a vdechl život lidem a zvířatům.
Stal se zároveň nepřítelem a protiváhou Apopa, démona Chaosu.
Re vždy věděl, že nesmí ve svém poslání selhat.
Pokud by totiž Chaos zvítězil, mohlo by se Nic otevřít a vypustit Kuka, který by Vše zničil a opět by zavládla tma.
Právě proto z posledních sil, jež zbývaly z Atuma, stvořil Maat- bohyni pravdy a harmonie.
Maat se stala strážkyní Pořádku a Rovnováhy a ochránkyní Světla.
Zbývající členové Osmera se novému světu přizpůsobili.
Nun je ctěn jako dárce a stvořitel vodstva.
Heh je znám jako bůh nekonečného prostoru.
A Amon je uctíván jako bůh tajemství a vzduchu.
Stejně tak je uctíván i Atum, pán Veškerenstva, večerní slunce.
Ale jen nejvyšší kněží Reova kléru vědí, že jím skutečně kdysi byl.
Atum zemřel, aby se mohl zrodit Re.
Jen Kuk zůstal zapomenut, brán pouze jako jeden z Osmera.
Jen málo lidí ví, že to on byl úplně první síla.
A nikdo netušil, že by se jednou mohl vrátit.
Pouze Re se toho obával.
Toho, že jestli Maat zahyne, temnota se osvobodí a přinese konec Všeho...“
Bůh moudrosti a kouzel dovypráví příběh, který znají jen ti nejpovolanější a rozhlédne se po svých posluchačích.
Již dva dny se bohové a přeživší mágové ukrývají v Reově paláci před Kukem, jenž zahalil svět tmou.
První promluví Lukáš, syn Sutechův:
„Je to zajímavý příběh. Mnohé jsem pochopil, ale nerozumím jedné věci.
Pokud byl Kuk uvězněn, jak se dostal ven ještě před smrtí Maat?“
„Díky válkám, které vedl Sutech proti Usirovi a pak i proti Horovi.“ odpoví mu Re.
„Mnohokrát vychýlil rovnováhu a zřejmě tak se podařilo Kukovi uniknout.
Neosvobodil se však celý.
K tomu potřeboval onu oběť.
Viděl jsi to.
Ten kouř, jenž opouštěl Nicotu měl podobu hadí hlavy.
To byla Kukova druhá polovina.
Ten Kuk, který již byl venku, měl hlavu žáby.
Jak vyprávěl Thovt, bohové Osmera jsou čtyři; a přesto je jich osm.
Každý z nich má totiž dvě části.
Mužskou- žabí a
Ženskou- hadí.
Proto byl prabůh temnoty jen stínem. Byl poloviční.
Teď je opět celý a velmi mocný.
A mstí se.
Zahalil svět do tmy. Příroda potřebuje k životu světlo, bez něj umírá.
Kuk pomalu ničí Vše, aby nastolil Nic.“
„To strašné. Ale nemůžeme tu sedět a čekat na konec. Copak není způsob, jak ho porazit?
Ty, vládce Re už jsi to jednou dokázal. Nejde to znovu?“ pokládá důležitou otázku Horův syn Jakub.
Re se smutně usměje:
„Tehdy jsem byl Atum a pomáhali mi tři z Osmera.“
„Tak je zavolejte. Jistě pomohou i nám."
„Možná. Ale stojí to za úvahu.
Máš pravdu v jedné věci.
Nemůžeme jen tak čekat.“
Re chvilku přemýšlí a pak praví:
„Dobrá tedy. Pojď. Vezmu tebe a Lukáše na místo, kam smí vkročit jen prvotní síly.“
Boha slunce a dva polobohy obklopí slabý svit a přenese je do zvláštní místnosti.
Není tmavá ani světlá, prostá barev, krom jediné.
Šedá.
Podlaha, stěny i strop. Vše vyvedeno v šedé.
Uprostřed místnosti stojí v půlkruhu čtyři trůny, tři větší a jeden menší.
Každý má jinou barvu a zdá se, že i skupenství.
Ten menší na pravém konci je trošku dál od ostatních. Zlatý, září měkkým bílým světlem. Jistě patří Reovi.
První z větších, vlevo, je modrý, vytvořen z vody.
Sedí v něm muž s žabí hlavou v modrém rouchu. Nun, prabůh vod.
Prostřední mizí a znovu se objevuje, pokaždé s jinou barvou i tvarem.
Jeho majitel s hlavou žáby mizí též avšak střídavě s trůnem.
Amon, prabůh neuspořádanosti a skrytosti.
Třetí trůn je šedý. Pevný a zároveň křehký. Jako kdyby tu byl i nebyl.
Zdá se být z šedého kouře, bez tvaru.
Stejně jako bytost, jenž v něm sedí. Ovšem i ta má hlavu žáby.
Heh, prabůh beztvarosti a nebytí.
Re luskne prsty před trůny se zhmotní dva polštáře šedé barvy.
„Posaďte se, kluci.“ řekne a sám usedne do zlatého křesla.
„Vítejte v síni Tří a Jednoho.“