Lukáš
Spolu s Erikem jsme prošli portálem a ocitli se ve městě Mírina na ostrově Lemnos.
Podle pověsti právě sem dopadl Héfaistos, když ho jeho matka Héra svrhla z Olympu.
Páni! Na to, že je léto, tu pěkně mrzne. Všude je bílo a stále sněží.
„Eriku? Ty víš, kde najdeme tu ledovou královnu?“
„No, podle toho, co mi říkal Jirka- to je ten Héfaistův syn, co ti vypařil vodní stěnu, se usídlila na malém ostrůvku uprostřed jezera v nedalekém parku.
Héfaistos sem vyslal dvě výpravy z naší Pevnosti, ale ani jedna neuspěla, přestože je vedli jeho synové. Jejich oheň zkrátka nebyl dost silný.“
„Hm. Ale můj bude. Jdeme.“
Vydali jsme se zasněženým parkem až k jezeru.
Je zamrzlé, ale v okamžiku, kdy k němu dojdeme, roztaje.
„Takže, loď nemáme a plavat v té ledové vodě nelze. To by byla zbytečná sebevražda.
Zkusím něco jiného.“
Sepnu dlaně jako při modlení a soustředím se na vodu.
Je to poněkud obtížné, kvůli tomu chladu.
Přesto, když dlaně oddělám, jezero se rozestoupí a vytvoří tak cestičku k ostrovu.
Bezeslova po ní kráčíme, dokud zhruba v polovině Erik nešeptne:
„Mám divný pocit, Lukáši. Je to až příliš snadné.“
Než stačím odpovědět, udělá to za mne vysoký, chladný hlas:
„Přesně tak, synu touhy. A snadné je i to, jak vás zničit.“
Uprostřed ostrova stojí vysoká žena v bílých šatech, se zmrzlými vlasy.
Sama Chioné, bohyně sněhu.
V tu chvíli je mé kouzlo zlomeno, voda nás obklopí a vzápětí zamrzne.
Jsme uvězněni v ledové kopuli a ta ledová královna se tím pohledem přímo baví.
Pohled třetí osoby
„No tedy. Kdybych tušila, jak snadné to bude, šla bych do toho dřív.
Můj patron, vládce Kronos, bude potěšen, že jsem splnila tento úkol.
Ale neboj se, Sutechův synu. Tvůj milovaný Jakub tě bude brzy následovat.
V podsvětí, přímo v Tartaru na něj již čeká jistý polobůh.
Krios, syn samotného Pána času.
A taky dva titáni.
Jak úžasné. My budeme odměněni Kronem a ten zase Sutechem za vaši smrt.
Ale proč ti to vlastně říkám, když umíráš a-“
KŘAACH!
Bohyni přerušila mohutná rána, jak kopule pukla a rozletěla se na tisíc kousků.
Sutechův syn rudě září a jeho společník si již připravil do dlaně vlastní oheň.
„Takže Kronos pracuje pro mého otce,“ řekne pohrdavě Lukáš,
„tak to bych ho měl zničit a tebe s ním, Sněhule.“
S tím oba polobozi vrhnou ohnivé koule, které se však srazí s ledovým rampouchem.
Bohyně se rychle vzpamatovala z překvapení a teď s chladným výrazem ve tváři vyslala proti Erikovi ledový paprsek, čímž ho zmrazila.
Mávne rukou a před ní se objeví desítky rampouchů, které vzápětí letí na Lukáše.
Ten neváhá a vytvoří ohnivou stěnu, která mrazivé střely zastaví. Slabší ohnivou koulí rozpustí Erika a oba začnou po bohyni vrhat další oheň.
Chioné, aby zbrzdila jejich protiútok, vyvolá vánici, proti které oheň kluků moc nezmůže.
Lukáš se pokusí vlastním větrem vánici vzdorovat, ale není Jakub a ona není polobůh, jako byl Adam v Argosu.
Vánice sílí a mráz Sutechova syna obklopí, až z něj učiní ledovou sochu. Jeho vnitřní oheň bojuje, ale jen pomalu.
Bohyně tasí dýku a chystá se lapeného hrdinu zabít, když tu ji přímo do obličeje zasáhne ohnivá koule od Erósova syna, na něhož na okamžik zapomněla.
„Argh! Ty jeden zmetku!“
vykřikne a mrští dýku po Erikovi, který využije momentu překvapení a hřejivou dlaní rozpustí Lukáše dřív, než se sám zhroutí k zemi s dýkou v těle.
„Eriku! Za tohle zaplatíš, Sněhule.“ praví Lukáš a celý vzplane.
Z ruky vyšle plamenný jazyk, jímž bohyni obtočí a zvedne do vzduchu.
Okolo ní zajiskří energie, která jí brání uniknout.
Lukášovy oči zcela zrudnou, vlasy vzplanou a on prohlásí směrem k vyděšené bohyni:
„Už příliš dlouho terorizuješ svět, Chioné. Teď na vlastní kůži okusíš hněv Sutechova syna!“
Na ta slova pozvedne ruku nad hlavu.
Magická síť vzplane a utvoří tak obrovskou ohnivou kouli obklopující bohyni sněhu a zimy.
„Sbohem, Sněhule.“ s tímto rozloučením sevře ruku v pěst.
Ohnivá koule spolu s plamenným jazykem sevřou bohyni a s jejím posledním vykřikem explodují a zmizí.
Lukáš poklekne ke zraněnému Erikovi, vytáhne dýku a zranění pokape léčivým lektvarem, který u sebe nosí.
Erik, již uzdraven, pohlédne na egyptského poloboha se smíšenými pocity strachu a rostoucího respektu.
„Lukáši? Uvědomuješ si, co jsi udělal?
Právě jsi zabil bohyni... “
O několik hodin později
Lukáš
Stále tomu nemůžu uvěřit.
Zabil jsem nesmrtelnou bohyni.
To mám až takovou moc?
To se už nedivím, že se mě všichni tak obávají.
Kdybych se přidal k otci, nic by nás nezastavilo.
Ale já jsem služebník světla. Spojenec Hora a především Jakuba.
To, co se stalo, ten hněv...
Nesmím dopustit, aby mě zlo ovládlo...
Přesto má můj skutek i dobrý výsledek.
Sám bůh ohně a kovářství Héfaistos mi přišel osobně poděkovat a slíbil mi svůj hlas v olympské radě.
Po jeho návštěvě jsem přivolal loď, abychom si mohli s Erikem odpočinout.
Erik je moc milý kluk. A taky dost hezký. Ne jako Jakub, ale je.
Byl jsem zmatený z toho, co jsem provedl a on přišel a obejmul mě.
Pohlédl jsem mu do očí a v nich se najednou zvláštně zablesklo.
Políbil mě a já ten polibek prohloubil.
V tu chvíli jsem ho chtěl, toužil jsem po něm. A stalo se to, co se stát nemělo.
Ráno se probudím v posteli v objetí, ale když se otočím, neleží vedle mne Jakub, nýbrž Erik.
Co jsem to provedl??
„Dobré ráno, zlato. Jak ses vyspal?“
To se ptá vážně?
„Co-? My spolu spali?“
„Jo a líbilo se ti to.“ mrkne na mě a usměje se.
„To ne! Jak jsem mohl? Podvedl jsem Jakuba, svou lásku!
To mi nikdy neodpustí. Nesmí se o tom dozvědět. Zachránil mi život a já...
Bohové! Nenávidím se!“ křičím, jako smyslů zbavený.
Erik na mě jen vyplašeně a provinile zírá.
To se nemělo stát.
Jakub mě opustí a Hor mě zabije...