„Zajíčku~, jsi domáá~?“
„Kime Taehyungu! Kde jsi byl?! Víš, kolik je hodin?!“
„Neeee~, heh, a ani mě to nezajímá~.“
„Tak to by teda mělo. Je půl čtvrté, zítra, nebo spíš už dneska, je normální pracovní den. Co sis myslel, že děláš?“
„Zajíčku~, nezlob se na mě~. Miluji tě~“
„Ty jsi tedy pěkně na mol. Pojď spát.“
„Nechci spááát~. Noc je ještě mladá~.“
„Taehyungu, co to děláš? Pusť mě.“
„Neříkej mi Taehyungu. Říkej mi Tae, říkej mi Taehyungie~. Říkej mi pane~.“
„Přestaň mě tisknout ke zdi a pojď spát. Vypadáš strašně.“
„Zatímco ty nádherně~. K sežrání~ .“
„Tae, nech to-“
„Pšššššt zajíčku~, jinak si nic neužiješ...“
„Taehy-“
„Miluji tě, zajíčku. Miluji, miluji, miluji a miluji...“
Začal jsi ho líbat, okousávat, vysvlékávat z pyžama. Chtěl jsi ho. Moc jsi ho chtěl. Chtěl jsi to, jako nikdy předtím.
Potřeboval sis užít. Potřeboval jsi být s ním. Potřeboval jsi chutnat jeho rty, cítit, jak se jeho tělo vždy napne, jak zvrátí hlavu a křičí tvé jméno, když mu děláš dobře. Potřeboval jsi to všechno slyšet, cítit, mít.
Naposledy...
...než zase budeš se mnou.
-
Eh, konec se blíží~...