„Tae, tak kdo to byl?“
„Vážně to musím říkat?“
„Ano.“
„Jsi opravdu nekompromisní.“
„Tys taky nebyl ve vymáhání odpovědí nejjemnější.“
„Omlouvám se.“
„Nevadí, ale teď musíš mluvit.“
„... Fajn.“
„Čekám...“
„Ten...ten mladej kluk u kolotoče...ten z tím zvláštním účesem... víš jaký?“
„Jo, vím. Viděl jsem ho.“
„Tak... to byl můj... n-nejlepší kamarád ještě z doby před tebou.“
„A... co se potom stalo?“
„Ublížil mi. Hodně.“
„Co ti udělal.“
„On... on... zradil mě. Říkal o mně zlé věci, vyzrazoval tajemství, které jsem nikomu nikomu jinému n-neříkal, p-ponižoval mě...“
„Oh, Tae. Neplakej. Prosím, už nebreč. Jsem tu s tebou. Promiň, že jsem tě nutil to říkat. Miluju tě a nikdy nedovolím, aby tě už kdokoliv zradil.“
„Zajíčku...“
Zase jsi plakal. Musel sis připadat hodně slabě, že? Rozplakat se před tím nejkřehčím stvořením, jaké jsi kdy poznal a ještě k tomu být od něj utěšován.
Proto sis své problémy začal řešil sám v zamčené koupelně? Protože jsi nechtěl, aby ti svými otázkami otevřel ještě bolestivější rány minulosti?
A proto jsi už kdysi začal lhát? Aby ti už nikdo nikdy nemohl ublížit?