„Tae~!“
„Ano?“
„Pojďme na kolotoč!“
„Ten řetízkovej?“
„Jo, přesně ten.“
„A není to pro děti?“
„Ale já ještě jsem dítě! A ty svým chováním někdy taky.“
„Hele!“
„Co? Jen říkám pravdu.“
„To je fakt. Ale nesměj se mi.“
„Promiň, ale kdybys viděl ten tvůj výraz.“
„Chápu, chápu. Tak, kde je ten tvůj slavný kolotoč?“
„Támhle. Za tím stánkem s vatou.“
„Jo... už ho vidím.“
„Tak jdeme?“
„Jdeme.“
„Jupí! Díky, Tae.“
„Řekni mi ale, kolik chceš jízd. Jednu, dvě, tři, nebo snad čtyři...“
„Čtyři, Tae! Čtyři!“
„...“
„Tae?“
„...“
„Tae, co se děje? Proč jsi tak zkoprnělý? Proč se tak vyděšeně koukáš?“
„Promiň, zajíčku, ale... už půjdu. Tady máš peníze a přijď, kdy chceš.“
„Ale, Tae-“
„Promiň, lásko, miluji tě!“
„Tae?“
„...“
„Tae, počkej!“
Utekl jsi a nechal ho tam samotného. Tohle ti za zlé nemám, neboj. Určitě jsi k tomu měl pádný důvod. Ale jaký? Kdo tě tak moc vyděsil, že jsi musel utéct?