„Zajíčku?“
„Hm?“
„Opravdu se ti omlouvám.“
„...“
„Nechtěl jsem na tebe zase křičet.“
„Ale křičel.“
„Promiň, neovládl jsem se. Zkrátka jsem vybouchl.“
„Ale moc a zbytečně, nemyslíš?“
„Já vím, já vím. Ale... když mi tajíš různé věci a já na ně potom přicházím, i když jsem žil v domnění, že o tobě vím téměř všechno, je to dost... nepříjemné. A za tu dobu by sis už mohl pamatovat, že nesnáším překvapení.“
„Já vím, Tae. Odpouštím ti a omlouvám se. Miluju tě.“
„Taky tě miluji. Ale jedno mi slib. Už žádná tajemství, dobře?“
„Dobře, už žádná tajemství.“
Takový krásný polibek plný lásky a jistoty, že už o všem budeš vědět. Takhle jsi to chtěl?
A nepřišlo ti to náhodou nefér, že on byl k tobě naprosto upřímný a otevřený, zatímco ty jsi měl před ním tolik tajemství, že by se jen těžko vešly do komory státní pokladnice?