„Zajíčku?“
„Ano, Tae?“
„Kdo to je?“
„Kdo?“
„Tady tenhle kluk. Tady na fotce.“
„J-Jakej přesně?“
„No, tenhle. Ten malej. Černé vlasy, baculaté tváře, hezký úsměv...“
„Jo... tenhle...“
„Tak, kdo to je?“
„To je... um..“
„No?“
„...“
„Zajíčku, já čekám...“
„To je můj... bratr.“
„Bratr? Proč jsi mi neřekl, že máš bratra?“
„Neptal ses a ani nebylo potřeba, abys to věděl.“
„Jak jako nebylo potřeba?! Říkáme si snad všechno, ne?!“
„Tae, nekřič. Prosím.“
„Ale tak kde je důvěra?! Proč mi neříkáš tak důležité věci?!“
„N-Nejsou důležité!“
„Tvůj bratr pro tebe snad není důležitý?!“
„Je, ale...“
„Ale?!“
„Ale pro nikoho jiného ne!“
Rozplakal jsi ho. Znovu.
Tak moc jsi o mně chtěl něco vědět, avšak otevřel jsi přitom skoro zahojené rány, které jsem mu způsobil.
Ještě teď toho lituji. Ještě teď ho lituji, že o mně s tebou musel mluvit.
Ale řeknu ti takový vtip.
Tys po něm chtěl, aby byl k tobě upřímný, aby ti vše říkal a aby ti důvěřoval. Na druhou stranu jsi to byl ty, kdo mu ve všem lhal.
Směšné, že?