„Tae, jsi v pořádku?“
„Ano. Proč bych neměl být?“
„Jsi bledý a máš opuchlé oči. Domů chodíš pozdě. Už se se mnou ani nelíbáš...“
„Jsem v pohodě.“
„Lžeš.“
„Proč myslíš?“
„Poznám, když lžeš.“
„Heh, vážně?“
„Ano.“
„Tak to těžko, zajíčku. Nemáš ani nejmenší tušení, v čem všem jsem ti lhal.“
„Co to říkáš, Tae?“
„Pro jednou pravdu.“
„Prosím?“
„Nic nepoznáš, zajíčku. Vůbec nic.“
„V-Vždyť jsme si řekli žádná tajemství. T-Tak proč-“
„Existují jisté věci, které s tebou za žádnou cenu sdílet nechci.“
„Tak proč jsi chtěl-“
„Musel jsem se ujistit, že mi budeš říkat opravdu všechno. Že budu vědět, jak se cítíš, co se ti děje.“
„Tys to ale nedodržel. A já ti věřil.“
„Jsem lhář, zajíčku. A lhářům se věřit nedá. Nikdy, v ničem.“
„Lhal jsi mi i o tom, že mě miluješ?“
„...“
„T-Tae?“
„Ne, nelhal.“
Políbil jsi ho na líčko a odešel ven. Stejně, jako před lety já. Jungkookie ale za tebou neběžel. Byl z tebe až příliš v šoku.
Proč ho stále v té lži utvrzuješ? Proč mu vlastně nikdy pravdu neřekneš? A proč sis hrál na to, že mě neznáš?
Vždyť jsi byl jeden z těch, kdo mě znal nejlépe.