„Zajíčku!“
„Uh, a-ahoj, Tae. Potřebuješ něco?“
„Už vím, v čem vězí tvé divné chování.“
„O-Opravdu?“
„Ano.“
„D-Dobře.“
„Musím říct, že jsem byl opravdu slepý a hloupý...“
„Tak spusť! Docela pospíchám.“
„...“
„Tae?“
„Je to kvůli Hoseokovi.“
„...“
„Zajíčku, odpověz.“
„Těsně vedle.“
„Cože?“
„Slyšel jsi.“
„A jak to mám chápat?“
„Že to nemá nic společného s Hoseokem, ale člověkem, kterého mám opravdu rád.“
„Vždyť jsi říkal, že se ti líbí Hoseok.“
„Neříkal, to ty sis z toho vyvodil.“
Byl jsi zaskočen. Nechápal jsi Jungkookovo chování. Celou dobu si žil v přesvědčení, že se mu líbí tvůj vždy veselý kamarád, a on místo toho doma své tváře smáčel slzami, které ronil kvůli druhému chlapci s oranžovými vlasy. Kvůli tobě.
Tak moc jsem mu chtěl pomoci...