Hodinu co hodinu jsem měl pocit, že jsem tlusčí a tlusčí. Levi mě hlídal jako oko v hlavě a Erwin to oznámil ostatním.
Zezačátku mi to přišlo divné, protože pokud něco o těhotenství vím, tak je to to, že trvá devět měsíců. Tak proč jsem už teď vypadal, jako ve čtvrtém? Erwin mi vysvětlil, že tyhle děti rostou moc rychle. Víc mi k tomu neřekl.
Jen to, že půjde ven císařákem. Jak taky jinak, že?
Každou chvílí jsem měl pocit, že to dítě miluju víc a víc. A byl jsem si tím i jistý. Přece jen... Mít svou vlastní rodinu jsem chtěl vždy. Jen mě nikdy nenapadlo, že zrovna já jako kluk...otěhotním.
Druhý den už mi bylo daleko líp. Kdybych to měl srovnat s normálními měsíci...byl jsem v šestém. Břicho jsem měl už celkem velké, a to, že bude ještě větší mi dělalo celkem starosti.
Ale jestli to tak půjde dál...zítra budu mít to malé v náručí.
Další věc, která mi dělala starosti, byl Levi. Sice mě hlídal, nespouštěl ze mě oči. Ale tak nějak se mi zdálo, že vždy když pohledem zabloudil k mému břichu...nakrčil nos. Nahodil až skoro znechucený výraz. Ale nic neřekl. Jen už se nedíval tak jako jindy. Teď koukal až skoro s opovržením... Znechucením... Nesnášenlivostí...
Ničilo mě to. Bál jsem se. I když to dítě bylo omyl (a to kurva velký omyl)...zamiloval jsem si ho. A to ještě nebylo ani na světě. Možná ze mě mluví mateřství, ale to mě vůbec nezajímá.
Levi utíral prach v ložnici a já se opřel o futra dveří. Chvíli jsem ho jen tak sledoval. Zdálo se, že měl dobrou náladu, a tak jsem se zkusil na něco zeptat.
,,Levi? Jak se bude jmenovat?" usmíval jsem se na něj a hladil si břicho. Sem tam jsem cítil lehké kopnutí.
Ta otázka byla nejspíš velká chyba. Levi se na mě prudce otočil a prohodil:,,Pojmenuj si To jak chceš," podíval se na břicho, obešel mě a někam zmizel.
Koukal jsem překvapeně do prázdna. Nikdy jsem ho takhle neviděl. A už jen to, jak to dítě nazval... Prej To.
Naštval jsem se. A hlavně se rozbrečel. Už jsem to nezvládal. Doufal jsem, že u něj budu mít podporu. Místo toho mé tělo schytávalo opovržlivé pohledy.
Doutíral jsem prach, který Levi kvůli mé otázce nedodělal a pak jsem se v ložnici zamknul. Nechtěl jsem nikoho vidět. Slyšet. Cítit.
Chtěl jsem být sám. Naprosto. Ale to v mém stavu nebylo možné...
Já to dítě miloval. Doufal jsem, že si ho Levi jednou zamiluje taky. Že bychom mohli být rodina. Sice ne úplně normální, ale rodina. Moje rodina. Naše rodina...
Levi se nevracel. Už mě nehlídal a já se bál, že mě zavrhnul. Že to tímhle končí...
Že já skončím jako svobodná matka...teda otec...sám s dítětem.
Stále jsem vzlykal. Normálně bych brečel do polštáře...ale to jsem jaksi nemohl, a tak jsem nechal slzy stékat po tváři dál.
Odmítal jsem každého, kdo se přiblížil ke dveřím a nabídl mi útěchu. Já chtěl ale utěšit jen od jednoho. A u něj mi teď hrozí konec...
Takhle to šlo až do dalšího dne. Levi stále nikde a já byl zoufalý. Už jsem byl podle všeho v osmém měsíci. Do pár hodin budu to malé držet v náručí a doufat, že ho jeho druhý otec nezavrhnul.
Ležel jsem asi ještě dvě hodiny a hleděl do stropu. Nic se mi nechtělo. Vstávat, jíst, pít, spát, mluvit. Byl jsem prostě mimo. Teda až do té doby, co jsem dostal silné bolesti do břicha a já pochopil, že je to tu...