O necelý rok později
Nový školní rok. Maturitní ročník. Bože nemůžu uvěřit, že už je mi 18. Budu si muset vybrat kam budu směřovat svůj život dál. Bohužel. Celou dobu myslím jen na něj. Změnil jsem se. Už jsem nebyl tak usměvavý a takový snílek. Přestal jsem číst knihy. Nebavilo mě to. Vše mi připomínalo chvíle strávené s ním. Uzavřel jsem se více do sebe. Nechodil jsem nikam na party, ven, do praku. Jen jsem trápil a myslím si, že to bylo dobře. Liam mě sice sem tam někam vytáhl, ale stejně to skočilo tak, že jsem mu brečel na rameni.
Určitě se trápil i Loui. Musel jsem na něj pořád myslet, jestli brečí pod peřinou nebo jestli se trápí na tom proklatém provaze. Nemám o něm žádné informace. Vyměnili jsme si pár smsek. Něž jeho otec zablokoval moje číslo tak, že to Loui nemohl obejít. Vymazal ho a on si ho asi nepamatoval. Já mu každý den psal. Nevzdával jsem se. Jednou se mi ozve.
Přišel jsem ke škole a uviděl tam Liama jak se tam ocucáva zase s jinou holkou. „Hej kámo ty se nikdy neponaučíš." Zasmál jsem se a bouchl ho do ramene. „Hej nevidíš, že jsem jaksi zaneprázdnění?!" vyjekl. „Ne nevidím." Řekl jsem se smíchem a sledoval tu holku, jak odchází. „Uhm. Teď si večer nevrznu." Řekl naštvaně.
Já jsem se zasmál. „Neboj je tu dost prvaček. Koukni, jak si tě prohlížejí." Kývl jsem jejich směrem. „Myslíš, že mi dají?" Já jsem mu upravil bundu. „Jasně. Dneska si zvlášť k sežrání." Zavrněl jsem vzrušeně. On na mě vykulil oči. „Kdybych nevěděl, že ty jsi ten nahoře. Tak bych se bál." Já jsem se zasmál. Plácl ho po zadku. „Tak běž" on na mě mrkl a odešel k holkám.
Já jsem se otočil a celou dobu ho sledoval. Musel jsem se zasmát, jak ty holky jsou naivní. Aspoň se nijak netrápí Liam, ale věřím že až se objeví ta pravá. Tak hned bude jiný. Bude to ten nejlepší chlap, ale na to má ještě čas. Jsme mladí, máme si užívat, ale to já nemůžu. Nemůžu mu to udělat. Měl bych pocit, že ho podvádím.
Někdo mi ze zadu zakryl oči. Takže jsem viděl jenom tmu. „Nicku, už jsem ti říkal, že s tebou nikam nepůjdu. Miluju jen jeho já to nehodlám měnit." Řekl jsem zoufale. Ale když jsem ucítil dech na svém krku a potom rty u svého ucha. To není možné!
„On tě taky pořád miluje." Já jsem na nic nečekal a sundal jsem jeho ruce ze svých očí. Otočil jsem se a uviděl ho tam. Stál tam vysmáty jako před rokem. Proužkované triko, kšandy a džíny. Měl jiný účes. Vlasy měl ostříhané a vyčesané nahoru. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tohle, bože nemůže být pravda.
„Hazzy. Ty nejsi rád, že mě vidíš?" šeptl. Já jsem pokroutil hlavou a přitáhl si ho do obětí. „Tak moc se mi stýskalo lásko. Doufal, jsem, že jednou ten den nastane, ale bože. Jsem tak šťastný" zatočil jsem s ním ve vzduchu. „Taky jsem šťastný" šeptl a konečně se přisál na moje rty. „Ani nevíš, jak mě se stýskalo Hazz." Pohladil mě po tváři. „Ale jsi nějaký jiný. Nechci, abys byl jiný." Já jsem si povzdechl. „Nevím. Uzavřel jsem se do sebe. Přestal jsem dělat spoustu věcí. Protože mi vše připomínalo tebe."
On pokroutil hlavou. „Tak to teda ne. Odpoledne si jdeme číst do parku." Já jsem se zasmál. „Co tu vlastně děláš?" šeptl jsem. „Táta zhodnotil, že bych měl v klidu odmaturovat. Proto jsem si měl vybrat školu. Tak jsem tady." Objal mě.
„Jsem rád, že tu jsi." Políbil jsem ho na rty.
„Taky jsem rád, že tu jsem. Navždy." Šeptl
Konec.
*Doufám, že se vám cirkusový život líbil. Vím, že bylo nepravidelné přidávání a za to se omlouvám. Doufá, že to bylo aspoň trošku podle vašich představ. Budu ráda, když mi tu necháte nějaký komentář s vašimi dojmy. Děkuju moc za veškerou podporu. Těším se u další povídky. Již brzy.*