1 600 slov
Pan Potter byl tak hodný, že nám zařídil přenášedlo, díky kterému jsme se octli přímo uprostřed lesa. Stromy jsou zde listnaté s tlustýmy kmeny porostlými mechem. Na Tichošlápkovo neštěstí jsme přistáli těsně před jedním takovým stromem a on do něj plnou silou narazil hlavou.
Jakmile se všichni ostatní vzpamatujeme z pádu, zkontrolujeme jej, zda není zraněný.
,,Lidi, mně tříští hlava," pronese, jak nejpevněji dokáže a po marných pokusech vstát se v sedě opře o kmen. Drží se křečovitě za hlavu a třese se. U Merlina, Tichošlápku... Začne zvracet. Jamesovi, který u něj stojí nejblíže, znesvětí zvratky nohy.
,,Fuj," zaskučí Dvanácterák znechuceně. Na maličký moment, tak maličký, že si ho nevšiml nikdo jiný než já, se James spokojeně usměje, ale tato situace je moc vážná na to, abych řešila Dvanácterákovy blbé ksichty.
,,Co budeme dělat?" Zeptám se se zoufalstvím v hlase.
,,Já vezmu Tichošlápka domů a vy dva zůstanete tady. Rychlonožko, zvládneš to?" Bude to poprvé, co s Náměsíčníkem strávím úplněk sama. Mám se bát? Mám být ráda?
,,Jasně, v pohodě, jak se odtud dostanete?" Pěšky to do večera nezvládnou. Leda, že by se Tichošlápek zvládl přeměnit, ale v tomto stavu si s tím nejspíš neporadí. Jsme až příliš hluboko v lese. James vypadá zamýšleně.
,,Siriusi, zvládneš na mě nasednout, když se proměním?"
,,Jo," odpoví prostě. A tak se i stane. Zanedlouho na Jamesově místě stojí nádherný mohutný jelen. Já a Náměsíčník pomůžeme Siriusovi nasednout . Křečovitě se chytí jelenova paroží. Jelen se pomalu rozejde a hladce našlapuje tak, aby Tichošlápkovi na jeho hřbetě nezpůsobil ještě větší nevolnost.
Pohlédnu na bledého Náměsíčníka.
,,Maio, byl bych raději, kdybys odešla," řekne váhavě. Tak to byla rána pod pás.
,,Ani nápad, nenechám tě tu samotného."
,,Co když se ti něco stane? Co když ti ublížím?"
,,Náměsíčníku, jsem si jistá, že bude všechno v pořádku. A kdyby se přeci jenom něco stalo a chtěl bys na mě zaútočit, uteču. Jsem mnohem rychlejší než ty. Neboj."
,,Maio..." zaškemrá zoufale a chce pokračovat. Má smůlu. Nesnesu, aby trpěl.
,,Nechci nic slyšet. Budu tu s tebou a konec řečí, jasné?" Chce něco namítnout, ale já ho obejdu a na vhodném místě začnu vybalovat stan. Po chvíli mého zápasení s plachtou a tyčkami se ke mně Remus přidá. Náš skromný přístřešek již brzy pevně stojí zapíchnutý kolíky do země.
Po čtyřech vlezeme do něj a rozprostřeme na zem deku.
,,Jak se cítíš?" zeptám se, když se pořádně rozkoukáme a zabydlíme. Ještě se na mě ani jednou neusmál a nějak podivně mě z toho bolí u srdce. Najednou si uvědomím tíhu situace. Jsem tu sama v jednom stanu s klukem, do kterého jsem zamilovaná a který pravděpodobně chová city k někomu jinému- shodou okolností ke mně.
,,Mizerně," řekne.
,,Tak si pojďme o něčem povídat," navrhnu a snažím se vypadat co nejvíc uvolněně.
,,O čem?"
,,Pověz mi něco o té tvojí slečně... Jak že si to říká?"
,,Bezejmenná."
,,No, tu myslím..."
,,A co bys chtěla vědět?"
Zpozoruji nepatrný náznak úsměvu. Vážně jsem mu zmínkou o NÍ zvedla náladu?
,,Třeba co je na ní tak krásného, že i srdce Náměsíčníka se jí otevře." bouchnu ho přátelsky do ramene. Podívá se mi do očí. Jednou se v nich určitě utopím.
,,Líbí se mi, že na mě dokázala zapůsobit, aniž bych věděl, jak vypadá. Líbí se mi to, jak je tajemná. Taky je upřímná, i když mi vlastně neříká všechno. Věřím jí." Do prkýnka. Začínám se cítit provinile. Vždyť on si myslí, že je upřímná a ona přitom sedí přímo vedle něj a není ani schopná mu říct... Říct mu všechno, co napsala v dopisech. Jak ho miluje, jak ho potřebuje...
,,Víš o ní vůbec něco?"
,,Jen to, že je vtipná, milá, starostlivá, zajímá se o mě... já nevím. To všechno jsem si logicky odvodil z jejích dopisů."
,,Měl bys jí to říct," vyklouzne mi z mojí nevymáchané pusy. Já jsem vážně nemožná.
,,Co přesně?" zeptá se nechápavě.
,,Co asi? Že jsi vlkodlak," nesnáším svoji pusu. Pořád musí něco říkat.
Zamračí se ještě víc, než se mračil doposud.
,,Myslím, že bys jí tím vysvětlil hodně věcí." Sklapni už, Maio...
,,Víš, z čeho mám strach?" To by mě tedy zajímalo. Zavrtím hlavou. ,,Že když jí to řeknu, nebude mě v tom chtít nechat. Přesně jako ty."
Nečekala jsem, že přemýšlí takhle dopředu.
,,Máš pravdu," přiznám prostě. ,,Ale chceš aby se pořád trápila?"
,,Jistě, že nechci. Ani nevíš, jak moc ji chci poznat. Říct, že všechno bude dobrý a žít šťastně až do smrti, ale takhle to prostě nefunguje, Rychlonožko. Já jsem nebezpečný a ona by to v tom lepším případě pochopila a nechala mě na pokoji. V tom horším by..."
,,By se ti snažila pomoct. Šla by za tebou kamkoli."
,,Ano. Protože být na jejím místě, já bych to udělal." Je vážně chytrý. On ale netuší, že Bezejmenná je zvěromág.
,,A co kdyby byla zvěromág jako já?" Prosím, ať mu to nedojde. Prosím, ať mu to nedoje...
,,To není moc pravděpodobné," zavrtí hlavou pochybovačně. Uf.
,,Ne, ale je pravděpodobné, že jestli tě opravdu miluje, jak tvrdí, pokusí se zvěromágem stát, aby v tom mohla být s tebou."
,,Hmmm... i tak je to velmi nebezpečné. Ani nevíš jak bych teď chtěl, abys ode mě byla co nejdál." To je tak zapeklitá situace, že se v tom pomalu začínám sama ztrácet.
,,Možná bys ji měl nechat."
,,Nechat ji? Jsem blázen, už jen když tu nechávám tebe a to jsi v tom ostřílená."
,,Proč mi přijde, že tahle situace nemá řešení?" Původně jsem si tuto větu chtěla nechat pro sebe, ale proč ji vlastně neříct nahlas.
,,Možná proto, že nemá."
* * * * * *
S Remem jsme se dohodli, že sbalíme stan, aby ho vlkodlak třeba neroztrhal. Než se nám ukáže měsíc v celé své kráse, vezme si z tašky svoji lahvičku s lektvarem a vypije ho až do dna.
Oba se začneme měnit. Mně to ale trvá podstatně menší dobu než jemu. Zatímco si protahuji mé štíhlé nohy a svalnaté tělo, sleduji, jak Náměsíčník trpí. Řve bolestí, když se mu mění tělo. Je to vážně nezvyk nemít po boku jelena, psa a krysu.
Vlkodlak přede mnou funí a vydýchává bolest. Teď je někým jiným. Stojí na zadních a vypadá klidně. Měří si mě pátravým pohledem, jakoby se se mnou chtěl seznámit. Opatrně, vypočítavě jeden ladný krůček za druhým se k němu přibližuji. Nechce mi ublížit, vím to. Jsem od něj ne víc než půl metru. Stále se nehýbe, jen mě pozoruje.
Dloubnu mu čumákem do přední končetiny. Z úst mu skápnou poslední sliny a on na mě necení tesáky. Tlamu má zavřenou a vůbec nevypadá hrozivě. Skloní ke mně hlavu a dloubne svým nosem do mého. Hra začíná.
Dloubnutí mu oplatím a začnu utíkat. Napřed pomalejším tempem a když zjistím, že mě dohání, přidám na síle. Uháníme lesem jako o závod. Tuto hru ani jeden z nás nechápe a přesto ji hrajeme. Vedu nás.
Velkým obloukem obíháme dokola místo, kde jsme položili stan, když najednou v dálce uslyším táhlé zavytí. Zastavím se.
Vlkodlak, který dosud běžel po mém boku se rozeběhne, kdo ví kam. Mám ho následovat? Gepardí instinkt zavelel, a tak ho brzy doženu. Vytí cizího vlkodlaka je čím dál tím blíž. Už jsme skoro u něj.
A pak ho uvidím. Divoký vlkodlak se tyčí kousek od nás a ve svitu měsíce vypadá velmi děsivě. Ne jako můj ochočený Remus. Rozejde se proti nám. Ztuhnu, když spatřím, jak se Remus změnil. Opět mu odkapávají sliny a cení zuby. Vrčí jako o život. Vyběhne vstříc neznámému příbuznému.
Nečinně sleduji, jak po sobě dva vlkodlaci rafají a ohánějí se drápy. Teď teprv vidím, jak Remus proti tomu druhému vlkodlakovi vypadá mladě. Má méně mohutnou postavu a méně zkušeností. Starý vlkodlak se do něj zakousne a odhodí ho do dálky, jakoby nic nevážil.
Merline, co mám teď dělat? Mám mu jít pomoct, nebo si zachránit život?
Nebelvír v mé krvi mě posune kupředu. Naberu vražedné tempo a skočím protivníkovi přímo na hruď. Skoro vůbec to s ním nehne, možná jen maličko. Zato já se od něj odrazím a dopadnu zády na tvrdou zem. Rychle se zvednu, ale už je pozdě. Ucítím pichlavé škrábnutí na mém boku a opět se skácím k zemi. Ale notááák, já jsem holka, je to pěkně nefér. Chci zakřičet. Ale nemůžu. Cítím, jak někdo ode mě vlkodlaka odtrhl. Namáhavě se zvednu a nedbaje na bolest v boku a teplou krev stékající po mém těle doběhnu Remusovi pomoct. Starý vlk je ale nezdolný. Škrábu ho ostrými drápy, abych ho co nejvíce zpomalila. Obrátí svou pozornost na mě. Jedním rychlým pohybem, který sotva postřehnu, se mi zahryzne do krku.
Jauvajs... Vážně to bolí. Všimnu si Náměsíčníka, jenž leží opodál a bolestně vyje.
Musím utéct. Odlákám pozornost starého vlkodlaka a od mého Remuse.
Dnes už po několikáté se namáhavě zvednu a pádím co nejrychleji pryč. Slyším dusot vlkodlačích tlap za mnou. Zaberu. Silně se odrážím nohama od země. Adrenalin mi proudí celým elegantním tělem a ještě více mě zrychluje. Ten starouš nemá žádnou šanci mě dohnat.
Ohlédnu se za sebe. Vlkodlak stále běží za mnou a je rozzuřenější než do teď. Běžím. Začínám mít vážný strach, že už to dlouho nevydržím. Rána na boku mě pálí jako čert a z bodavé bolesti na krku skoro omdlévám.
Když už si myslím, že je vše ztraceno, zpozoruji pohyb před sebou. Z dálky slyším dusot kopyt a pak je oba uvidím. Mohutný jelen a velký strašlivý černý pes. Záchrana.
Nezabývám se tím, co tu dělají, jen utíkám dál. Minou mě a vrhnou se na starého vlka.
To už mě mdloby seznamují se zemí.
Pozdě, ale přeci jen dneska 😀 Těšte se na třetí část Dvanácterák dohazovačem! 😋
Vaše Pešu ❤