1 291 slov
Ahoj Náměsíčníku,
nechtěl bys náhodou přijet na pár dní k nám domů? Je tu i Tichošlápek a Rychlonožka, myslím, že by mohla být sranda. Tak jestli máš čas, přijeď co nejdříve.
Dvanácterák
PS: Neboj, úplněk strávíme v lese daleko od města, můžeme třeba stanovat.
V duchu se usměji nad Jamesovým smyslem pro detail. Snad rodiče nebudou mít nic proti, když je ujistím, že kamarádi budou v bezpečí.
* * * * * *
Ještě ten den zazvoním u dřevěných dveří. Vím přesně, kde Potterovi bydlí. Byl jsem na tomto místě mnohokrát a vždy ve mně probudí šťastné vzpomínky. Třeba s kamarády zapomenu i na tajemnou dívku beze jména, která do mých myšlenek proniká čím dál, tím víc.
Čím to může být? Pubertální hormony? Tajemnost v dopisech, která by přitahovala každého kluka? Pocit, že o mě někdo stojí?
Je absurdní, abych se zabouchl do někoho, koho jsem nikdy neviděl. Nebo možná viděl, ale nevím o tom.
Ano, možná se začínám dostávat do věku prvních dětských lásek, ale pochybuji, že nad láskou mohu přemýšlet jako normální člověk, když jím nejsem. Ani zdaleka ne.
Nejspíš by z tohoto dopisového románku nemohlo nic vzniknout, ani kdybych nebyl vlkodlak.
Co ale vím je, že dopisy od oné dívky mi učarovaly. Mnohokrát jsem se pokoušel jí od silného zamilování ušetřit, odehnat... ale je neodbytná. A i když by to mohlo být ke škodě, líbí se mi její dopiy a je pro mě těžké jí vzdorovat.
Dveře se otevřou a na prahu stojí pan Potter ve slušném oblečení. Připadám si jako největší trhan na světě v mém špinavém záplatovaném ohozu.
,,Remusi, pojď dál, všichni už tě nahoře čekají." Vejdu do vstupní chodby a pousměji se.
,,Nevadí vám, že je nás tu naráz tolik?" zeptám se pro jistotu. Vždy slušný. Tak mě vychovali. Když už jsem jednou za měsíc ta vraždící obluda, ať jsem aspoň hodným člověkem.
,,V pořádku, Remusi, těšili jsme se na tebe, máme rádi, když je u nás veselo. A jeden hladový krk navíc?" mávne nedbale rukou. ,,To snad zvládneme." Jo, jeden hladový krk vlkodlaka, pomyslím si.
,,To jsem rád, děkuji." Vyběhnu schody rychle jako blesk. Natěšeně šahnu po klice dveří, ze kterých se ozývají známé hlasy.
,,Ahoj Pobertové," pozdravím je vesele.
,,Náměsíčníku!" vykřine jediná dívka v pokoji, vstane ze země a skočí na mě v objetí. Opětuji stisk. Tahle holka mi vážně chyběla. Přes závoj Rychlonožčiných hnědých vlasů vidím jen posměvačný pohled, který si vymění dva zbylí obyvatelé pokoje. Přejdu to s protočením očí a soustředím se na to křehké a zároveň ďábelské stvoření v mém objetí. Vdechnu vůni jejích vlasů. Co? Levandule? A to jsem myslel, že budu originální, když Bezejmenné pošlu levandulový šampon. Kurník. Doufal jsem, že mi to pomůže ji odhalit, ale jestli je víc takových jako Maia, které používají stejný šampon....
Po chvíli mě pustí a nechá prostor klukům. Ti mě též přátelsky obejmou a chlapácky poplácají po zádech.
,,A Červíček?" podivím se, když nevidím pátého člena naší bandy.
,,Má zákaz," prohodí Tichošlápek, jakoby mu to bylo ukradené.
,,Jak vidno, vůbec tě to nemrzí."
,,Je mi ho líto, ale zároveň mi nevadí, že nemusím poslouchat jeho chrápání a čichat jeho ponožky." To má asi pravdu. Ale naše parta tak nějak není bez Petera úplná.
,,Mimochodem," odhodím svou cestovní tašku do rohu a přisednu na koberec. ,,Jak dopadl ten náš vtípek se Zmijozeláky? Přišli na něj?"
,,Jasně, že přišli," odpoví Dvanácterák samozřejmým hlasem, jako bych byl blbec.
,,Brumbál psal našim, že máme hned ze začátku roku trest."
,,Našim taky napsal," zachmuřil se Sirius... ,,Matka nebyla ráda. Dala mi domácí vězení na celé prázdniny."
,,A ty jsi zase utekl?" Ach ten náš Sirius...
,,Jo. A myslím, že té babizně brzy rupnou nervy a vyhodí mě nadobro."
,,Blahopřeji," uchechtne se Maia.
,,Děkuji, děkuji," Tichošlápek se z hrdostí ujme role potulného šaška a začne klanět jako nějaká slavná osobnost, když jí dají ocenění.
,,No... mojí mamce také psal. Nadala mi. Prý tam byli ti tupci zavření až do rána než je někdo našel," řekne dívka.
,,To je zvláštní, naše Brumbál nekontaktoval," zamumlám. Jak to? Vždyť moc dobře ví, že Pobertové jsou čtyři. Plus Rychlonožka.
,,Hmmm...," zamručí zamyšleně kamarádka. ,,To je divné." To tedy je. Možná Brumbál nechtěl přidělávat chudáčku vlkodlakovi starosti.
,,Buď rád..." Nejsem. Musím zjistit, o co jde.
,,Kdy vyrážíme pod stan?" změní téma Maia a přeruší proud mých myšlenek.
,,Úplněk vychází na pozítří," odpoví brýlatý kluk.
,,Nemusíte do toho jít se mnou. Klidně odjedu domů," navrhnu, i když dopředu vím, že mou nabídku odmítnou. Jsou až moc obětaví a ochotní. Musím ale přiznat, že kdyby byl vlkodlak třeba James, Maia nebo Sirius... nebo i Peter, udělal bych pro ně to samé. I přes to se vždy cítím hrozně provinile, když mě jednou za měsíc doprovázejí do lesa ve svých zvířecích podobách.
Nevím, co bych si bez nich počal. Pravdou je, že úplňky v roce, které trávím bez nich jsou pro mě hotová muka, největší bolest, kterou snesu jen stěží.
Jak jsem předpokládal. Dvanácterák protočí oči, Tichošlápek zavrtí hlavou a Rychlonožka rázně pronese:
,,Nepřichází v úvahu." Smířeně pokývu hlavou.
,,Děkuju vám," vydechnu upřímně.
,,Aby ses jednou nepředěkoval k smrti, kamaráde," uchechtne se Sirius.
* * * * * *
Po pěkném dni, stráveném s nejlepšími lidmi pod sluncem, jsem se nemohl dočkat, až si sednu ke stolu v pokoji a napíšu dopis své tajemné dívce.
Milá Bezejmenná,
ještě měsíc a budeme si zase blíž. Nevím, jak je možné, že mi tak chybíš. Dostala jsi se dovnitř mě a nemůžu Tě odtud dostat ven. Proč Ti to píšu? Kdybych tak věděl... Prostě jsem měl potřebu Ti to sdělit. Užívej poslední zbytky prázdnin. Myslím na Tebe.
Tvůj Remus
PS: Došel jsem k novému poznání. Víš, že nejsi jediná dívka na škole s levandulovým šamponem?
,,Baf, co píšeš? Není na úkoly brzy?" překvapeně se otočím za hlasem hnědovlasé dívky.
,,Ne, já nepíšu úkoly," zavrtím se na židli. Maia je moje nejlepší kamarádka. Možná by mi mohla dost pomoct, kdybych ji poprosil...
,,Víš, já píšu té holce." Rychlonožka pozvedne obočí a usměje se.
,,Aha, tak já tě nebudu rušit," otočí se na podpatku a pochoduje z místnosti. Stihnu zavolat její jméno dříve, než projde dveřmi. Zastaví se a tázavě na mě pohlédne.
,,Potřeboval bych si promluvit, ale s někým jiným než s klukama." Vím, že jí můžu na sto procent důvěřovat. Jí můžu říct cokoli, aniž bych se cítil trapně. Pomáhá mi už to, že je ochotná naslouchat mi.
,,Tak promlouvej," mrkne, přiblíží se až ke mně a sedne si na stůl vedle dopisu.
,,Víš, já... Musím o ní pořád přemýšlet. Kdykoli jdu po chodbě hradu, rozhlížím se nenápadně kolem sebe, jestli mě náhodou nesleduje. Když se na nějakou zadívám, představuji si, jak mi píše dopis a jak je do mě zamilovaná. Ale já nevím, co bych měl udělat, až zjistím, kdo to je. Pozvat ji někam? Dál jí jen psát? Nebo ji přestat kontaktovat? Nechci, aby měla falešné naděje. Nemůžu s ní nic mít, i když mě všichni přesvědčují o opaku.... já ale nevím, jestli k ní něco-"
,,Cítíš?" přeruší můj dlouhý monolog. ,,Chceš, abych ti řekla, co k ní cítíš?"
,,Ano? Ne? Já nevím..." celé to zní ještě stupidněji než v mé hlavě.
,,Tak co bys chtěl ode mě slyšet?" zeptá se. Co bych chtěl od ní slyšet? Asi, že mé prokletí je jen zlý sen a ta dívka se mnou nebude v ohrožení. Že nejsem vlkodlak. Že mě tehdy Šedohřbet nepokousal. Že budu mít normální život.
,,Můžu se do ní zamilovat?" řeknu prostě to, co mi přijde na jazyk.
,,Bez lásky nepřežiješ, Náměsíčníku. Co na tom, že jsi vlkodlak?"
,,No právě. Jsem nestvůra, obluda, představuju nebezpečí..."
,,Ty," ukáže prstem těsně před můj obličej. ,,Jsi ten nejhodnější člověk, jakého znám. Žádná stvůra. Dej průchod svým citům, jinak tě zevnitř sežerou. Pak z tebe teprv bude stvůra." Někdy mě ta její ráznost v projevu dost děsí.
,,Dě-" nedořeknu svá díky, jelikož mě Maia opět přeruší.
,,Neděkuj. Ty si zasloužíš milovat i být milován."
To si právě nejsem tak jistý.