Zdravím!
Vítám vás všechny u mé první povídky na Wattpadu. Tahle knížka už je nějakou tu dobu dopsaná, nicméně chce to ještě hromadu oprav a úprav, na které se vrhnu vždy, když je čas. Začala jsem s psaním téhle povídky 3. září 2016... Od té doby se spoutu změnilo, včetně mého stylu psaní a rozsáhlosti slovní zásoby 😂Tak vás prosím, zkuste to nevzdávat hned po prvních dvou kapitolách 😂
Užijte si čtení!!!
Vaše Pešu 😉
PS: U každé kapitoly je napsaný počet slov, ne proto, abych se nějak chlubila, či co 😁 Je tam pro vaši informaci... Abyste věděli, na co se máte připravit 😂
1 943 slov
Moje jméno je Maia Greenová. Momentálně se nacházím ve stavu absolutní natěšenosti, jelikož už pátým rokem se vracím do té nejlepší školy pod sluncem- do Bradavic.
Stojím na nádraží King's Cross, kousek od nástupišť devět a deset a napjatě vyhlížím čtveřici svých kamarádů a dvě mé nejlepší kamarádky. Po mém boku stojí moje mamka - dle mého skromného názoru, ta nejlepší čarodějka na světě (teda hned po Brumbálovi samozřejmě...). Zrovna nedávno si splnila sen a dokončila bystrozorský výcvik, za což jsem na ni velice hrdá, poněvadž už od mala mám úplně tentýž sen. Jednou se ze mě také stane bystrozor. Vím to. Ehm. Nechci se chvástat... ale v kouzlení jsem fakt dobrá. Já a mí nejlepší kamarádi jsme nejlepší studenti z ročníku. Á... my o vlku...
James se Siriusem stojí opodál někde v místě mezi nástupišti jedenáct a dvanáct a vedou nějaký jistě duchaplný rozhovor. Nejspíš čekají na rodiče. Teda jenom na Jamesovy rodiče, kteří se poslední dobou starají i o Siriuse jako o vlastního, jelikož s tou protivnou ženskou, jeho matičkou, se nedá vydržet...
,,Hned se vrátím," houknu spěšně na mamku a rozběhnu se směrem k nim.
Zády ke mně stojí James, tak už za běhu naznačím Siriusovi, klukovi s mírně delšími černými vlasy a pro zmalované pipinky přitažlivým úsměvem, aby mu o mně neříkal. Sirius si mě naštěstí všimne a na znamení, že pochopil se pousměje a dál mluví s Jamesem.
Už jsem jen kousek za Dvanácterákovými zády, a tak se snažím co nejvíce ztišit krok. Dojdu až k němu a v rychlosti mu zakryji dlaněmi oči, nebo spíš jeho kulaté brýle, které mi ve styku s jeho kůží brání. James se lekne a cukne s sebou, ale mé ruce drží dál na jeho obličeji přilepené jako pijavice. Myslím, že konečně pochopil moji hru, protože se přestal cukat a jeho rty se stáhly do tenké přemýšlivé linky. Notak, Dvanácteráku, hádej kdo jsem!
,,Evansová!" vyhrkne nakonec vítězoslavně. ,,Tak už ti došlo, že mě miluješ?" řekne a zasmějě se vlastnímu vtipu, aniž by jakkoliv zapochyboval.
Lily Evansová je jedna z mých dvou spolubydlících a Jamesovi se líbí pfff... dejte mi chvilku. Nejspíš už od prvního ročníku. Z nějakého důvodu si Dvanácterák mylně vsugeroval, že je do něj Lily zamilovaná stejně jako on do ní, což samozřejmě není pravda, a každý den se ji pokouší sbalit. Vůbec mu nepřijde divné, že se mu to ještě nikdy nepovedlo, když je teda Lily do něj takový blázen.
,,To není Evansová, kamaráde," vyvede jej z omylu Sirius. ,,Ta by se tě bez rukavic dobrovolně nedotkla. A možná i s nimi by jí to dělalo problém," ušklíbne se a zavrtí hlavou nad sebejistotou svého kamaráda.
,,Hahaha, Tichošlápku," zvážní naoko James. "Jednou se mě bude dotýkat bez rukavic každý den a nebude se mě chtít pustit," pronese rozhodně. Svým typickým gestem si prohrábne vlasy, ale nepodaří se mu to úplně, protože po stranách mu zavazí mé ruce.
,,Když myslíš..." vzdá to nakonec s pobavením v hlase Sirius. No zkuste si někdy sami přesvědčit Dvanácteráka. Nemá to cenu. Ať se snažíte sebevíc, je to nemožné. Úplně nadlidský úkol. Věřte mi. Jsou to čtyři roky a stále se nikomu z nás včetně Lily nepodařilo ho přesvědčit, že o něj tahle zrzavá nebelvírka nemá zájem.
,,Myslím, že mě miluje, akorát si to nechce přiznat." A tady to máte...
,,A neříkáš náhodou tohleto už čtyři roky?" vyhrknu se smíchem a pustím mu oči, protože tahle hra by stejně k ničemu nevedla a mou identitu by hádal tak dlouho, až by nám ujel vlak. Otočí se s širokým úsměvěm na tváři a kamarádsky mě objejme. Potom ustoupí, aby pustil i Siriuse a ten mě brzy tiskne ve stejném objetí.
,,Jak jste se měli, kluci?"
Uups. To jsem se zase měla na co zeptat... Už když se James nadechne, začínám z zoho mít špatné tušení. Jen oni totiž mají ten dar, že dokážou v jedné minutě vychrlit všechny zážitky z uplynulých dvou měsíců a v samém nadšení se překřikovat tak hlasitě, že to musí slyšet i moje mamka stojící o dvě nástupiště dál.
,,Kluci, stop!" okřiknu je. ,,Nechte si to až do vlaku." Ale nemohu udržet vážnou tvář, když vidím ty jejich ublížené kukuče. ,,Slyší vás moje mamka. Nepotřebuju, aby měla podezření, že všechny tyhle kraviny provádím s váma," zašeptám.
,,Tak dobře, Rychlonožko." Ano, ano. Má slavná přezdívka. Vymýšlel ji James, to snad mluví za vše...
,,Ale každopádně... Nejlepší prázdniny," pronese brýlatý chlapec rozhodně. ,,Nevěřila bys, co jsme stvořili. Ale ukážeme vám to až ve vlaku."
,,Jo, nechcem přece, aby to viděl nějaký mudla," dodá Sirius. ,,Nebo třeba něčí rodiče." rošťácky se zazubí na sveho nejlepšího přítele.
,,Navíc... Ještě to není úplně doladěné. Budem potřebovat Náměsíčníkovu genialitu a tvé bezkonkurenční umění pro drzost." Ale jdi, Dvanácteráku. Ještě se začnu červenat.
Najednou se mu rozzáří obličej.
,,Hej, Evansová! Dáme vlakové rande?!" křikne, až se po něm otočí pár zmatených mudlů z okolních nástupišť.
,,U Merlina, dej mi pokoj aspoň tam, Pottere!" houkne zrzavá kráska a nerušeně pokračuje v cestě k přepážce, která ji dovede na naše nástupiště.
Tak... to bylo víc vpohodě než jsem myslela. Asi má Lily dobrou náladu. Raději jdu za ní, abych se s ní přivítala. V obětí zabořím nos do jejích ohnivých vlasů spadajících jí až pod lopatky. Ona mi tu radost opětuje, to jsem ráda, jelikož mi na konci roku říkala, že ji James pěkně štve (velmi mírně a velmi zkráceně řečeno) a na to, jak z něj byla ještě před dvěma měsíci rozhozená, vypadá teď celkem klidně. Tohle nenechám bez vlezlých dotazů...
,,Ale copak, Lily, ty už se na Jamese nezlobíš?" poškádlím ji.
,,To víš, že zlobím, ale nehodlám si tím zkazit celý rok."
"Správný přístup," mrknu na ni. Odebíráme se směr nástupiště 9 a 3/4, abychom mohly nastoupit do vlaku a přivítat se s ostatními spolužáky.
Tak tak se stihnu rozloučit s mamkou a nastoupit do Bradavického expresu, jenž se skrývá na mudlům neviditelném nástupišti za přepážkou mezi 9kou a 10kou.
Vlak je přecpán k prasknutí. Někdy si říkám, proč na něj někdo nepoužil zvětšovací kouzlo. Možná, aby se studenti víc stmelili, či co... Snažím se procpat k našemu kupé, které se bouhužel nachází až v druhé polovině vlaku.
A nebyla bych to já, kdyby mě při mé na první pohled ničím nerušené a klidné cestě nepotkala ta největší smůla, která mě mohla potkat. Malfoy.
Nejhorší na tom ale je, že není sám. Za ním se šklebí i ty dvě nány- Bellatrix a Narcissa Blackovy (těžko uvěřit, že jsou Tichošlápkovy příbuzné) a taky Srabus Snape, se kterým se nějakým záhadným způsobem kamarádí Lily. Mimochodem všichni čtyři- Zmijozeláci.
Pokusím se je ignorovat, ale ono to prostě nejde dívat se na ty čtyři tupé ksichty a dělat, že je vše v naprostém pořádku. Tak na ně alespoň dlouze vypláznu jazyk, aby si o sobě moc nemysleli. Jsem přeci hrdý Poberta. Loktem odstrčím Malfoye, jako by nebyl nic víc než zavazející kus nábytku a s pobaveným úšklebkem je obejdu.
,,Ty špinavá krvezrádkyně..." zasyčí Bellatrix výhrůžně.
,,Ach, Bello, drahá! Málem bych si tě nevšimla!" otočím se na ni s přeslazeným úsměvem. ,,Jak vidím, tak jako vždy z tebe dnes přímo srší originalita," dodám. Sarkasmus v mém hlase byste těžko přeslechli...
Ještě než mi černovlasá kráska stihne odpovědět, otočím se k ní zády a s hřejivým pocitem (takovým, který máte, když někoho pořádně setřete) se opět dám do prodírání cesty k našemu kupé. Vtom však za sebou uslyším mužský hlas...
,,Expelliarmus!" Otočím se a vidím Bellatrix v bojovné pozici s rukou napřáhnutou proti mě a za ní mého zachránce Remuse Lupina se dvěma hůlkami v ruce. A i když jsem neviděla, co se přesně stalo, dokážu si to živě představit. Nejspíš ji odzbrojil, když se chystala na mě zaútočit.
,,Chtělas mi poslat kletbu do zad, Blacková?!" křiknu rozzlobeně. I když... čemu se vlastně divím. Vždyť je to Bella.
Zlověstně se uchechtne, vytrhne Removi svou hůlku z ruky a odkráčí do svého kupé i se svými zmijozelskými kumpány. Díky Merlinu nás aspoň nechali na pokoji.
,,Ahoj, Náměsíčníku, díky moc za záchranu, máš to u mě," usměju se a přátelsky ho obejmu. Stisk mi opětuje.
,,Neděkuj, nechci raději ani vědět, co by ti udělala." Remus patří mezi Poberty. Zastává roli toho rozumného, který by měl krotit nás ostatní, ale obvykle se s radostí přidá do všech našich lumpáren. Sem tam nás ale svými kázáními přiměje, abychom se za své činy cítili pořádně trapně.
,,Tak jdeme do kupé?" Kupé mám vždycky s klukama. Občas ale přebíhám i k Lily a Nath Smithové, která s námi sdílí pokoj.
Remus přikývne.
Jakmile za sebou zavřeme dveře kupé, všimnu si Červíčka- Petera Pettigrewa, který je mezi Poberty přijat hlavně proto, že dolézal. Ano já vím... Je to ode mě hnusný. Ale Merlin je mi svědkem, že mluvím pravdu. Na přivítání ho s dobře skrývaným znechucením obejmu a usednu vedle Siriuse, který seděl naproti Peterovi a Jamesovi sám. Náměsíčník si jen hodí svůj kufr nahoru na poličku a pak si s povzdechem sedne vedle mě. Teď jsme tu všichni. Pobertové a já...
,,Musíme vám něco říct!" vyhrkne hned James a mně je hned jasné, že mluví o té stejné věci, o které mi říkal na King's Cross.
,,Spíš ukázat..." opraví jej Sirius a sáhne do kapsy kalhot pro nějaký kus pergamenu.
,,Sakra, Tichošlápku," zamručí nespokojeně James. ,,Pokrčil jsi to." Dlouhovlasý chlapec obrátí oči v sloup, ale stejně se pokusí prsty pergamen co nejvíce narovnat.
,,Dámo a pánové! Představujeme vám... Tichošlápku, fanfáry-" Sirius opravdu poslechne a pusou se pokusí vytvořit zvuk jen vzdáleně se podobající zvuku fanfár- ,,Představujeme vám nový a zcela jedinečý..."
,,Pobertův plánek!" zahlaholí oba jednohlasně. Já, Náměsíčník a Červíček vyjeveně vytřeštíme oči.
,,J-je to to, co si myslím?" zeptám se nevěřícně.
,,Ano, milá Rychlonožko, je to vskutku tak," pokýve vážně hlavou James. ,,Ale ještě není úplně dokonalý. Budeme potřebovat vaši pomoc, jak už jsem ti říkal na nástupišti."
,,Jasně," vydechnu stále stejně nevěřícně... Tak tohle bude něco.
* * * * * *
Nacházím se ve Velké síni. Kolem mě se radostně vítají a pokřikují na sebe spousty studentů a všichni kromě těch zmijozelských hadů mě i kluky zdraví. Musím se přiznat, že většinu z nich ani neznám jménem... Ale oni mě nejspíš ano. Poberty zná přece každý jménem. Je to dost zvláštní... Ale zároveň tak nějak uspokojivé.
Když jsme vystoupili z vlaku, přidali se k nám i Lily s Nath. Nath Smithová je blondýnka se světle modrými kukadly, která na první pohled vypadá jako roztomilý andílek. Když ji však poznáte líp, zjistíte, že k andílkovi má Nath docela daleko. Holky s náma jely dostavníkem, kde si James neodpustil další vlezlou poznámku na Lily, a rozhodly se s námi zůstat až na večeři.
Sedli jsme si na svá obvyklá místa u stolu červených a čekali než příjde McGonagallová s vyklepanými prváky v patách. Následuje zařazování, při kterém nevnímám nic jiného než hlasité kručení v mém nebohém břiše. A... Díky Merlinu! Jídlo!
* * * * * *
Po náročném prvním dni popřeji klukům dobrou noc a loudám se do našeho pokoje, kde na mě už čekají Nath i Lily a moje nádherná sova pálená- Lentilka, která je pojmenovaná podle jedné mudlovské sladkosti, kterou jsem jednou ochutnala a od té doby jsou lentilky mou oblíbenou sladkostí.
To jsem ještě netušila, že v tomto školním roce budu Lentilku hoooodně potřebovat....