"Sáro, prosím. Tohle mi nedělej. Musíme to mezi sebou vyřešit. Nechci tě ztratit. "
"Ahaaa, tak na to si měl myslet, než si mi napsal tu esemesku. " Při posledním slovu jsem nahodila do hlasu trochu náznak ironie a zavěsila.
Kuba na mě koukal svýma očima a dychtivě mě zkoumal.
"No co?" zeptala jsem se, když už jsem z něj byla značně vyvedená z míry.
"Nic, jen... Vždycky jsi byla tak dokonalá?" usmál se a já se musela upřímně zasmát.
"Nech si to, jo?" šťouchla jsem ho do ramene a přiselda si k němu. Jen jsme tam tak seděli a každý koukal do své knihy.
"Sáro?" Kuba prolomil hrobové ticho. Popravdě ho zas tak moc neprolomil, protože šeptal. Znáte knihovnice, jak jančí, dokonce i při odkašlání.
"Ano?" zašeptala jsem nazpátek aniž bych odtrhla svůj pohled z knihy. On na mě ale koukal. Cítila jsem na sobě jeho pohled.
"Pověz mi o sobě něco." Zasmála jsem se a svůj pohled jsem stočila na něj, samozřejmě si knihovnice neodpustila své oblíbené pšššt. On to ale myslel vážně.
"No na mně vážně není nic zajímavého," usmála jsem se a strčila svůj neposedný pramínek vlasů za ucho.
"Ale no tak" žadonil a dělal na mě psí oči. Chvíli jsem dělala, že ho nevidím a odvrátila svůj pohled pryč, někam na druhou stranu od něj. Pak jsem to ale nevydržela, otočila se na něj a dala mu tuku přes obličej, aby toho nechal. Když jsem jí sundala, jen se usmíval.
"Fajn," začala jsem. Řekla jsem mu, co mě baví a takový bláboly, Honzu jsem vynechala, jen pro jistotu.
Také o něm jsem se dozvěděla spoustu věcí. Třeba, že máme jednu důležitou věc společnou. Nemáme rádi fotbal a hokej naopak zbožňujem. (což je o mně pravda i v reálu:DD )
Zazvonilo a my museli do třídy na hodinu... Super! Matika. To super bylo ironicky pro nějaké nechápavce. Matika mě nikdy nebavila.
Divila jsem se, že šel Kuba celou dobu vedle mě a bavil se se mnou.
Znáte takovou tu skupinu "oblíbených"holek, které si myslí jak jsou dokonalé a lepší než všechny ostatní? Ty na mě koukaly pomalu s otevřenou pusou.
V duchu jsem dostala záchvat smíchu, ale bohužel se nemám s kým podělit o tenhle zážitek. V tom jsem si vzpomněla na Martinu, chvíli jsem přejížděla třídu očima, ale ona nikde.
Dál jsem se o ní nezajímala a šla si sednout do lavice.
Kuba si sedl ke mně.
/Z pohledu Honzy/:
"Kurva!" Zařval jsem, že mě i ve studiu museli slyšet.
Sedl jsem si na nejbližší schody a složil hlavu na kolena.
Ona tě prostě nechce opakoval jsem si stále pro sebe. Ale co jsem jí udělal tak hrozného?
Zpátky jsem šel allá zombie, pomalu a jako tělo bez duše.
Po mým příchodu jsem Danovi a Viktorii řekl, že chci být sám. Odešli a já hned začal chodit po místnosti a snažil se vše rozdýchat.
"Doprdele!" začal jsem kopat všude kolem sebe. Odnesly to krabice, ve kterých už naštěstí nic nebylo.
Samým vyčerpáním jsem si sedl na sedačku, opřel se a koukal do stropu.
/Z pohledu Sáry/:
Po škole mě Kuba doprovodil domů... Jak džentelmanské, řekla jsem si a vduchu se nad tím zasmála.
Doma už jsem si jen dřepla na sedačku a pustila si film. Doma nikdo nebyl, takže jsem měla perfektní soukromí.
Crrrr .....zvonek? Jako vážně, Kubo? Šla jsem se smíchem ke dveřím, ale když jsem otevřela, úsměv se mi z tváře vytratil a já ho nahradila výrazem uraženosti.
Stál tam Honza.
Doufám, že vás tenhle příběh ještě neomrzel a to věčné čekání..., já vím jsem hrozná:(((
No, zítra nebo pozítří vám sem hodím další kapitolku, abych vám to vynahradila :)
Díky vám všem za čtení a votes, mám vás ráda :)* -Kanpeki