(Editováno)
Mám za to, že je to zlý sen, když se probouzím na hrůzostrašně bílé posteli v hrůzostrašně bílé místnosti, celá naprosto hrůzostrašně oblečená v bílém, díkybohu k ničemu nepřivázaná, tudíž se mi podaří bez problémů posadit. Látka oděvu, který mám na sobě, je sametově jemná a hladí mě po pokožce při sebemenším pohybu - oněměle na ni zírám. Je mi naprosto cizí - stejně jako prostory, ve kterých se nyní nacházím.
Rychlým pohledem přejedu místnost - je v ní pohovka, stolek a postel, všechno v jednom tónu bílé, která mi vypaluje oči. Na stěně visí obrázek pláže, co by pravděpodobně měl působit uklidňujícím dojmem, má na mě však přesně opačný účinek - zmocňuje se mě hysterie.
Gally. Jeho obličej mi proletí myslí a já se znovu vyděšeně rozhlédnu okolo, jako by tam snad někde mohl být. Jak je možné, že je naživu? Co má tohle zase znamenat?
,,Haló?!" vykřiknu. Vyskočím na nohy a zamířím ke dveřím, nemají však kliku. Začnu do nich bušit. ,,Haló!" zaječím znovu.
Překvapí mě, že to za bere - dveře se téměř okamžitě na to otevírají a já poplašeně couvám. Instinktivně přivírám oči před možným ostrým světlem, ale žádné nepřichází. Nedojde mi, že pořád ještě couvám, dokud nenarazím lýtky do postele.
,,Kdo jste?" vyhrknu, když se dovnitř místnosti začnou hrnout lidé. Vypadají normálně, až příliš normálně, a nikdo z nich mi samozřejmě neodpoví. ,,Tvůrci," říkám a donutím se přestat mačkat na postel. Narovnám se a pokusím se ovládnout vyděšený výraz, co mám bezpochyby na obličeji, v posledním pokusu zachovat si alespoň minimum důstojnosti.
Do čela skupiny se postaví postarší muž a po jeho pravici se na mě usměje zrzavá dívka křečovitě svírající blok a ještě křečovitěji se na mě usmívající - oči se jí podivně lesknou a moje srdce vynechá jeden úder.
,,Kde to jsem?" ptám se téměř pevným hlasem. ,,Kde jsou ostatní?"
Před očima mi proletí spousta tváří. Chuck. Teresa. Thomas. Alby. Minho. Pánvička. Newt. Jestli někomu z nich ublížili...
,,Kde jsou ostatní?" opakuju, teď už značně otřesněji, a sevřu ruce v pěst. Nedokázala bych je přeprat, to si moc dobře uvědomuji, pár z nich bych ale mohla zranit, než by mě dostali pod kontrolu...
,,Lauro," oslovuje mě ta zrzavá dívka a k mému překvapení se i její hlas třese. Polkne, snaží se to skrýt, ruka s blokem se jí ale stále klepe, což ji prozrazuje. ,,Potřebovali bychom, abys chvilku vydržela v klidu," pronese, hlas už dokonale ovládnutý. ,,Jenom tě prohlídneme. Potřebujeme vědět, jestli nemáš nějaká zranění."
,,Co?" vypadne ze mě a prudce vrtím hlavou, v krku mě pálí. ,,Ne. Ne, nejdřív mi dejte odpovědi. Co se to děje? To vy jste nás poslali do labyrintu? Proč? A co dělám tady?"
,,Musíme se do toho pustit brzo, říká šeptem jedna žena staršímu muži. ,,Podle toho, co vidím, máme nanejvýš dva dny."
,,Tohle je zbytečnost," vloží se do toho ta zrzka a nejsem zřejmě jediná, koho překvapený její hořký podtón. ,,K tomuhle nikdy nemělo dojít..."
,,Ne, to tedy nemělo," utne ji ten muž a přejede po ní arogantním pohledem, po nímž se dívka nepatrně skrčí. ,,Nic z toho nikdo neměl v plánu."
,,Nebudu spolupracovat," vyletí ze mě a všichni na mě upřou pohledy. Zrychleně dýchám, srdce mi buší šílenou rychlostí. Netuším, co se to děje, vím ale, že to určitě není nic dobrého.
,,Budeš muset," poznamená muž a já se mu podívám do obličeje.
To přesně mi stačí. Bez rozmyšlení se pokusím vyběhnout ven z místnosti.
Než však stačím odstrčit první z osob, která mi stojí v cestě, někdo další mě popadne zezadu, pokládá mi k ústům kapesník podobný tomu, jímž mě omráčil Gally, a já stačím jen postřehnout slova jednoho z další přítomných mužů, která zní:
,,Začneme s tím hned."
Mé sny se skládají ze vzpomínek. Připadá mi to jako něco násilného - jako by mi obrazy z mojí hlavy někdo vytáhl a prohlížel si je, různé je natahoval a přetáčel, pozastavoval a zkoumal. Cítím se pozorovaná a nelíbí se mi to, přesto ten pocit ale nemůžu nijak zastavit. Nezbývá mi než se topit v hlubinách vlastní mysli, pořád dokola a dokola a dokola.
Vidím Minha. Usmívá se na mě od ucha k uchu a pak pronáší nějaký vtip na mou adresu - rozmáchnu se po něm, ale on uhne a v ten moment se rozplyne v neznámou směsici barev, ze které se hned na to stává... Pánvička. Povytáhne na mě obočí a taky něco řekne, jenže nestačím zachytit co. Odněkud se ozve Albyho hlas, ať se přestaneme flákat a já se otočím a zakřením se na něj, čímž si vysloužím jeho zamračený, ale kupodivu i celkem pobavený pohled. Všechno se zamotá a na jeho místě najednou stojí Teresa a Thomas. Baví se ještě s někým, s kudrnatým chlapcem, který má ruce umazané od hlíny. Chuck mi zamává a rozběhne se, aby mě pozdravil. Teresa s Thomasem se rozesmějí a křičí na něj, aby se nenatáhl.
Rozpřáhnu náruč, abych Chucka chytila, ale on zmizí. V další sekundě cítím známé paže, co mě zezadu objímají. Vzápětí mě otáčí a líbá mě na rty. Usmívá se na mě.
Newt.
Natahuji ruku, abych mu prohrábla vlasy, ale najednou se rozplyne jako pára nad hrncem. Všude okolo mě je tma a chlad.
,,Bude muset být silnější, pokud chce přežít," konstatuje někdo a já se s námahou pokouším otevřít oči, když mi dochází, že už jsem vzhůru. Nejde to. Hlas ještě dodává: ,,Začneme hned, co se zbytek skupiny A dostane z labyrintu."
Když konečně otevírám oči a skutečně se probouzím, nemám absolutní tušení, kolik času již uběhlo. Mrkám a modlím se, aby to bílo, co vidím, bylo jenom přelud, aby všechno získalo barvy a já naproti sobě spatřila Teresinu postel a okolo naše rozházené oblečení. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu takhle moc přát být zpátky v Placu.
Z bělosti všeho okolo do mě však proniká chlad a cizost a všechno zůstává tak, jak je. Vyrovnávám se s faktem, že je tohle skutečnost, že jsem tady, a zaobírám se milionem otázek, co mi víří hlavou. Proč jsem tady? Co se mnou chtějí udělat? Jak do toho všeho zapadá Gally, který měl být už dávno po smrti?
Otevírají se dveře a dovnitř vchází ta zrzavá dívka - vyhoupnu se do sedu a ona na mě vrhne ten křečovitý úsměv, díky čemuž se jen tak tak udržím, abych se na ni hned nevrhla. Pohledem zaletím k pootevřeným dveřím, které za sebou nechala, a tentokrát se moje srdce rozbuší při představě, že bych možná mohla mít šanci odtud zmizet...
,,Ani na to nemysli," uzemní mě zrzka, jako by mi četla myšlenky. ,,Na chodbě jsou lidi, co by tě hned zastavili. Nesu ti oběd. " V rukou svírá tác, na kterém leží chléb, sklenice vody a jablko.
,,Nemám hlad," odseknu, ale v žaludku mi na protest zakručí. Dívka bez dalšího slova položí tác vedle mě na postel. K mému překvapení se pak posadí naproti na židli.
Zachmuřeně se natáhnu po chlebu a hádám se sama se sebou, jestli ho mám nebo nemám nejíst - pak usoudím, že kdyby mě chtěli otrávit, můžou to udělat i jinak, a hladově se do něj zakousnu. Pohlédnu na zrzku a bez okolků na ni s plnou pusou vybafnu: ,,Dáš mi odpovědi?"
,,Neměla bych," zavrtí dívka hlavou a pak se ohlédne za mě do rohu místnosti - sleduju její pohled a všimnu si malé kamery, která na nás míří. Obrátím se zase k holce před sebou a zatímco žvýkám chleba, pozoruju ji. ,,Tak mi aspoň řekni něco o ostatních," naléhám na ni tiše. ,,Jsou v pořádku?"
Téměř neznatelně kývne a já mám pocit, že se snad úlevou sesunu k zemi. Všichni jsou naživu. Vydechnu a ona na mě nejistě koukne, jako by se rozmýšlela, co dál. Pak se jí na obličeji usadí odhodlaný výraz.
,,Poslouchej mě dobře, ano?" Nakloní se blíž a začne hořečnatě šeptat: ,,Potřebují vás, protože svět je spálenej na troud kvůli slunečním erupcím a vy jste imunní proti viru, co se objevil potom. Říkají tomu erupce a mají to skoro všichni. Zkoumají vás - zavírají vás do labyrintu, vystavují vás různým zkouškám a sledují, jak se s nimi vypořádáte. Všechno, co si myslíš, že víš, je lež. Všechny tvoje vzpomínky jsou vymyšlený. Brzo se tvoji přátelé dostanou z labyrintu a potom na vás čeká další fáze. Tohle není konec," říká, hned na to se prudce zvedá a ustupuje ke dveřím. V očích se jí lesknou slzy. ,,Udělají vám příšerný věci. Je mi to moc líto."
Vycouvá z místnosti a zabouchne za sebou dveře, aniž by mi věnovala jediný další pohled.