Stála jsem opřená o zeď, celá promočená, protože prší. Dívala jsem se na skupinku kluků, mezi nimi byl i Dan. Něčemu se smáli, Dan se podíval mým směrem a přestal se smát. Něco řekl svým kamarádům a šel ke mně.
„Co tady děláš?" zeptal se.
„Tuhle otázku jsem jednou položila klukovi, který stál celý promočený v dešti, byl v mé pozici, nechtěl něco cenného ztratit." Podívala jsem se mu do očí.
„Ale ty mě neztrácíš Brí." Pohladil mě po tváři.
„Tak proč jsi jel na motorce s Rose?" zeptala jsem se, odvrátil zrak.
„Můj spolubydlící s ní chodí a ona potřebovala odvést do města, tak jsem ji vzal a zbytek znáš." Mluvil pravdu, poznala jsem to.
„A co ten telefonát?" zeptala jsem se.
„Nechal jsem si mobil v pokoji a ona má klíče, takže nemarnila čas a zavolala ti." Byl trošku nervózní.
„Aha." Hlesla jsem.
„A teď mi pověz, co tady děláš?" ptal se.
„Já tady studuji." Usmála jsem se.
„Studuješ?" vytřeštil oči.
„Ano, studuji." Přitakala jsem.
„Ale vždyť Harvard byl tvůj sen." Namítl.
„Nebyl a nikdy nebude, můj sen vždy byl a bude být s tebou." Podívala jsem se do jeho očí.
„Miluji tě Brittany Olsenová." Zdvihl mě do výšky.
„Taky tě miluji." Zašeptala jsem a z výšky ho políbila.
A už nikdy tě neopustím, dodala jsem v duchu.
Konec
Takže tady je můj konec příběhu, omlouvám se za gramatické chyby, za které jsem dostala dost vulgární komentář. Nikdy mě nenapadlo, že tohle bude mít takový úspěch. Můžete se domyslet konec, jestli Brí a Dan žili spolu až do konce jejich života, to je na vás. Děkuji vám za vaši podporu, jinak bych tenhle příběh nedopsala a těším se, co mi řeknete k novému příběhu s názvem Síla vůle. A ještě jednou vám děkuju :D :))))