Don't Tell Me

Kapitola 59

„Brí, tebe bych tu nečekal." Vtáhl mě dovnitř Michael, stál naproti mně, viděla jsem mu do tváře. Jeho hnědé oči se vpíjely do mých.

„Proč ses vrátila?" zašeptal, cítila jsem jeho zrychlený dech. Pořád ke mně něco cítí.

„Co se tehdy stalo?" zeptala jsem se. Odvrátil zrak.

„Tak proto jsi přišla. Myslel jsem si, že se mi ozveš, ale ty nic. Cítil jsem se hrozně, nikdy jsem ti neměl dát ty drogy, přestal jsem s tím." Řekl mi.

„Miky já jsem vrátila zpět. Byla to jen noční můra, mi to zvládneme, jen mě vezmi zpátky." Zašeptala jsem.

„Já nemůžu." Řekl se slzami v očích.

„Miláčku, kde jsi?" hlas, který bych poznala kdykoliv.

„Aha." Hlesla jsem.

„Mrzí mě to." Řekl mi.

„Nemusí, jsem v pořádku." Zašeptala jsem a zavřela jsem dveře. Klesla jsem na první schod, plakala, jak jen mohl. Co jsem si jen myslela? Že to bude jako předtím, že se k sobě vrátíme? Vstala jsem, nastartovala jsem auto, jela pryč.

Šla jsem po chodbě, když mi do kapsy, někdo strčil lístek. Věděla jsem, kdo. Narovnala jsem ho a přečetla jsem si vzkaz:

Dnes v pět u mě.

Vykouzlila jsem na tváři úsměv, už jsem se těšila. Bylo to tajné kvůli Amandě, protože by mi udělala ze života peklo, kdyby to zjistila. Také kdyby věděla, že Miky bere drogy, už by ho nechtěla. Hrozně jsem Mikyho milovala, byl to můj první kluk a já si myslela, že poslední.

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a jedla velkou zmrzlinu. Probírala jsem staré fotky. Tak ho nakonec stejně dostala. Všechno je špatně, chci se probudit. 

Co na to říkáte? Moc děkuju za všechny komentáře a votes. Jsem moc ráda, že se vám to líbí.