Don't Tell Me

Kapitola 32

„Je to holčička. Jmenuje se Claire a váží 3,3 kg." Četla jsem zprávu na mobilu. Takhle se jmenuje moje sestřička. S námahou jsem se posadila na postel, hned jsem si podala mísu a vyzvracela jsem do ní. Mísu jsem odnesla do koupelna, kde jsem ji umyla. Od smrti Cat se vše změnilo, moje tělo jakoby zapomnělo jíst. Nejedla jsem, měla jsem noční můry, takže jsem moc nespala. Za týden budou Vánoce, moc se na ně netěším. Mé osmnácté narozeniny jsme oslavili a můj otec mě z domu nevyhodil. Odůvodnil to tím, že jsem chytrá a mám ještě před sebou hezkou kariéru. Neměla jsem sílu sejít po schodech dolů a tak jsem se vrátila do postele. Aspoň ještě hodinku, řekla jsem v duchu. Probudilo mě prásknutí hlavních dveřích. Tohle bylo delší než hodina.

„Brí, mohla bys jít dole?" zařval otec. Rychle jsem na sebe hodila rifle a tričko. Hlava mě třeštila, zase mi zdálo o Cat.

„Co potřebuješ?" tázavě jsem se podívala na tátu.

„Máma chtěla, abych tě odvezl na takové setkání problémových teenagerů." Vysvětlil mi.

„Problémových?" nechápala jsem.

„Brí, ty víš, co máš za problém." Řekl mi, při těch slovech mě zamrazilo.

„Dej si svetr a bundu." Rozkázal mi. Musela jsem ho poslechnout. Nastoupili jsme do auta, táta mě zavezl před kostel.

„Za hodinu tě tu vyzvednu." Oznámil mi to jako jasnou věc. Ztěžka jsem polkla a otevřela dveře do kostela. Před oltářem byl kroužek židlí a jedna byla volná. Všichni se na mě podívali, co nejrychlejším krokem jsem šla k nim.

„Brí, tvůj otec mi volal, že přijedeš později." Řekl mi kněz. Chtěla jsem posadit, ale on zastavil.

„Mohla bys nám říct, jaký máš problém." Usmál se na mě. Rozhlédla jsem se po kruhu a jeden člověk mě zaujal. Seděl tam Dan a díval se přímo na mě. Myslela jsem, že nevydám ani hlásku.

„Mám anorexii." Odvážila jsem se říct.

„Děkuji, Brí." Řekl mi kněz a já se posadila.

„Teď ty Dane." Pokračoval dál. Dan se postavil.

„Jsem závislý na drogách." Díval se přímo na mě. Neopovážila jsem se podívat do těch modrých očí.