Don't Tell Me

Kapitola 79

Podívala jsem se na moře, které snad nikde nekončilo, kdyby byla taková i láska. Nikde nekončila, bylo by všechno lehké. Dívala jsem se na západ slunce a uvědomila jsem si, že láska je jako slunce, jednou zapadne daleko za obzor. Byla jsem tu sama, seděla jsem na kapotě auta, které jsem si půjčila. Dan mi volal snad tisíckrát, ale ani jednou jsem se neodvážila zvednout ho. Vůbec jsem nevěděla, co se mnou a s Danem stalo. Všechno jsem si představovala jinak, nevím, kde se stala chyba.

„Tady jsi." Uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se na profesora.

„Ty mě snad sleduješ." Vyjekla jsem.

„Dalo by se to tak nazvat." Usmál se.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě.

„Na to jak jsem si zničila život a nejen sobě." Zadívala jsem se do moře. Sedl si vedle mě.

„A komu přesně?" zeptal se.

„Všem dokonce i tobě." Snažila jsem se usmát.

„Mě si nic nezničila a tvoje kamarádka bude na stejném názoru." Díval se taky na moře. Nahnul se a chtěl mě políbit, ale já ho odstrčila.

„Já nemůžu, fakt nemůžu. Mám kluka tam u nás, teda nevím jistě, jestli je to pořád můj kluk. On měl nehodu na motorce a jela s ním ještě jedna holka. Nevím, jestli spolu chodí, ale slíbila jsem mu věrnost a to dodržím." Byla jsem plná zoufalství, nechtěla jsem, aby to s Brandonem zašlo až tak daleko.

„Brittany klid, já to chápu a pokud toho kluka miluješ, neměla bys váhat a bojovat o něho. Můžeš po semestru přejít za ním na školu, pokud cítíš, že je ten pravý." Řekl mi.

„To jde?" zeptala jsem se slzami v očích.

„U normálních studentů ne, ale za tebe se přimluvím." Usmál se.

„Děkuji." Políbil mě na čelo.

Předposlední kapitola je tady, příště už opravdu konec, ale tu kapitolu přidám, až později, abyste se měli na co těšit.