Don't Tell Me

Kapitola 37

„Řekni mi, co se stalo? Co tě trápí Brí?" říká milým hlasem Dan.

„Je to těžký." Podívám se na krajinu kolem nás. Nemůžu uvěřit, že jsme vyšplhali na tak velký kopec.

„Mně můžeš věřit, Brí." Řekne mi. Nohy si dám blíž k bradě.

„Znáš ten pocit, kdy tě nikdo nepotřebuje?" zeptala jsem po chvíli.

„Všichni ho známe." Povzdychl si. Tři dny do Vánoc a tady není skoro žádná zima. Mám na sobě kabát, ale přesto mi není zima.

„Ale co když se tak cítím od pěti let, když jsem byla trošku chytřejší než ostatní děti?" zase jsem pokládala otázku místo odpovědi.

„Brí, co se tehdy stalo?" zeptal se už po několikáté, ale nikdy nedostal správnou odpověď.

„Jsi největší chyba v mém životě. Proč biješ děti ve školce, co ti udělali? Proč jsi taková otrávená? Proč se nemůžeš snažit? To není možné, ona je snad úplně blbá. Co to zase děláš? Jak to že nikoho neposloucháš? Co si to dovoluješ? Každý den mi tohle říkali a mysleli, že se polepším, ale bylo to horší. Začala jsem kouřit, šikanovat spolužáky, nadávat učitelům, někdy jsem chodila za školu, o víkendu jsem nebývala doma." Svěřila jsem se.

„Já jsem začal chodit s jednou partou, chtěl jsem do ní zapadnout, tak jsem začal brát drogy a teď potřebuji pomoct." Díval se mi do očí.

„Nechci, aby mi někdo pomáhal." Zamumlala jsem.

„Myslíš, že to zvládneš sama?" zeptala jsem udiveně.

„Když Cat zmizí ze snů, zvládnu to. Nikdy jsem nepotřebovala pomoct." Odsekla jsem.

„Ale co když jí budeš potřebovat?" otočil se na mě.

„Radši zemřu, než abych škemrala u rodičů." Zavrčela jsem.

„Brí ty jsi hrozně zvláštní. Máš názory, které se mi líbí." Usmál se.

„Nic víc, jen názory?" zeptala jsem se potichu. Otočil se na mě a díval se mi do očí. Sklopila jsem zrak k zemi. Stoupla jsem si.

„Půjdeme dole?" zeptala jsem se. Vstal a šel ke mně.

„Líbí se mi na tobě všechno." Zašeptal a políbil mě.