Don't Tell Me

Kapitola 44

 Probudila jsem se a uviděla bílo. Otočila jsem se na stranu a zjistila, že to byl strop. Ležela jsem na nemocničním lůžku. Dýchala jsem pomalu, ale pravidelně. Na mém rameny ležely pramínky hnědých vlasů, přísahala bych, že jsem blondýna. Nechápala jsem vůbec nic. Sestřička otevřela dveře a zarazila se.

„Co... co." Na víc jsem se nezmohla.

„Já si myslela, že se probudíš. Musím pro doktora." Vykřikla radostí. Čím dál to bylo divnější. Za chvíli se vrátila s doktorem.

„Brittany, ty ses probudila." Oznámil mi, co jsem už dávno věděla.

„Dám ti pár otázek." Řekl mi. Přikývla jsem.

„Kolik ti je?" zeptal se.

„Osmnáct." Odpověděla jsem.

„Divné, když jsme tě sem dovezli, bylo ti sedmnáct, ale teď je ti opravdu osmnáct." Zapsal si něco do papírů.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se.

„Brittany Olsenová." Řekla jsem.

„To je správně. A kolikátého je dneska?" zeptal se.

„Přece třetího ledna." Protočila jsem panenkami. Sestřička vytřeštila oči a doktor zdvihl oči od papírů.

„To je správně Brittany, ale jak to víš?" podivil se.

„Přece mě bolelo břicho ve škole a bylo třetího, teda je." Řekla jsem potichu.

„Brittany tebe nebolelo břicho." Řekl pomalu, jako by mě nechtěl ranit. Otočila jsem se k němu.

„Co mi tím chcete říct?" zeptala jsem se.

„Brittany, ty ses opila a zdrogovala." Řekl pomalu a rozvážně.

„Já to nechápu." Řekla jsem pomalu.

„Brittany, ty jsi byla v kómatu." Řekl. Vytřeštila jsem oči.

„Už tu ležíš přes půl roku."