Don't Tell Me

Kapitola 50

Škola, představovala jsem si to jako horor, nejhorší ze všech. Bylo to tak, všichni se na mě dívali, jak na mimozemšťana. Nikdy bych nebyla tak z toho rozrušená, většinou jsem přitahovala pohledy, ale teď jsem se změnila. Došla jsem ke svojí skříňce, byla jsem nervózní, dnes se rozhodne, v jaké třídě budu. Chtěla jsem být s Cat a Davidem, ale půl roku je velká ztráta. Moc dobře jsem věděla, že mě budou zkoušet hlavně z matematiky, která mi nikdy nešla. Podívala jsem se na velké hodiny, byl čas jít do ředitelny. Vydala jsem se rychlým krokem, abych tam byla, co nejdřív. Zaklepala jsem na dveře a čekala. Sekretářka mě pustila dovnitř.

„Dobrý den." Pozdravila jsem. Ředitelka zvedla oči od papírů.

„Ahoj Brittany, prosím posaď se." Řekla milým hlasem.

„Určitě víš, proč si tady. S tvým případem jsme měli velké problémy, žáci se nemohli dostat do školy kvůli novinářům. Mluvila jsem s tvými rodiči o přestupu na jinou školu, ale vaši rodiče chtějí, abys chodila zase sem. Přemýšlela jsem nad tím a rozhodla se, že si tě prozatím tady necháme, ale žádné problémy, jinak půjdeš." Oznámila mi.

„Moc se vám omlouvám, už se to nebude opakovat." Usmála jsem se.

„Musíme tě vyzkoušet před celou třídou." Upozornila mě.

„Dobře." Usmála jsem se. Zavedla mě do mojí třídy, kde měli matematiku. Učitelka si mě změřila pohledem a vybrala příklad, vypočítala jsem ho.

„Brittany..." oslovila mě.

„Mám si to zkontrolovat, opravit?" skočila jsem jí do řeči.

„Brittany máš to dobře." Řekla, spadl mi kámen ze srdce.

„Takže tu můžu?" zeptala jsem se.

„Jistě." Usmála se. Rozhlédla jsem se po třídě, která na mě udiveně hleděla. Moje oblíbené lavice, vzadu u okna byla volná. Prošla jsem uličkou a sedla si tam, pak jsem si jen psala poznámky v dalších hodinách.