Posadila jsem se na parapet svého okna, lokla si z flašky, v druhé ruce jsem držela cigaretu. Byla jsem zničená, seděla jsem tu v bílých šatech. Pitomá výběrová škola, nebavilo mě hrát slušnou vychovanou holčičku, musím si nějak dokázat, že je tady pořád ta stará Brí, ale jak? Jsem zase na dně toho hlubokého oceánu a příčina je stejná, láska. Zažila jsem vůbec lásku nebo to bylo jen zklamání, jen malý náznak toho, co chci. Proč to ostatní můžou mít a já ne? Poposedla jsem se blíž k okraji parapetu. Slyšela jsem zvuk přijíždějícího auta. Určitě je to Mark a Míša a jak hádám, ten ples si užili. Kroky se blížily k mému pokoji a otevřeli. Oba dva zůstali na mě zírat, popotáhla jsem z cigarety a vydechla obláček dýmu.
„Proč si ničíš zdraví?" zeptala se mě Míša.
„Chceš?" dělala jsem, že její poznámku jsem neslyšela.
„Ne." Odsekla.
„Co stalo?" zeptala se mě Mark.
„Není připravený na dlouhý vztah." Zasyčela jsem.
„Kdo?" vyzvídala Míša.
„Dan." To slovo jsem vyslovila tak hnusně, jak jsem jenom mohla.
„To kvůli němu kouříš a piješ?" podivila se Míša.
„Tohle jsem dělala každý den, než se mi to stalo. Seděla jsem na parapetu a kouřila, oslavovala jsem každý den na tomhle hrozném světě. Nejsem svatá." Řekla jsem.
„Ale to jsi byla ještě chuděrka a nemohla odolat těm věcem." Nedala se Míša.
„Ne, byly to nejlepší dny mého života a neměly tak skončit." Podívala jsem se z okna.
„Jsi troska." Řekla Míša a odešla z mého pokoje, Mark se na mě ještě chvilku díval, ale pak odešel. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, co říkala Míša a uznala, že má pravdu, jsem troska. Tipla jsem cigaretu a slezla z parapetu. Šla jsem do koupelny, kde jsem se odlíčila a umyla se. Uklidila pokoj, aby nebylo poznat, že jsem tu kouřila a pila.
„Ze mě neuděláš trosku, lásko, teď už ne." Zašeptala jsem těsně předtím, než jsem usnula.
První den školy, určitě jste ho prožily líp než já. Nikdo se se mnou ve škole nebavil a moje kamarádka je nemocná :(. Jinak další část je tady a blížíme se pomalu ke konci.