Mámě se třepaly ruce a otřeseně se na mě podívala. Po tváři jí tekly slzy. Seděla na sedačce, vedle ní dva policisté, vešla jsem dovnitř, ale nikdo si mě nevšiml.
„Paní Olsenová je nám to líto." Řekl jeden z policistů.
„Co se děje?" zeptala jsem ode dveří.
„Brittany." Zavzlykala mámy.
„Můžete mě to vysvětlit?" zeptala jsem nechápavě.
„Brittany." Zopakovala máma. Něco se stalo, moc vážného.
„Kde je táta?" zeptala jsem.
„Tvůj otec měl dnes autonehodu, je nám to líto." Řekl policista.
„Ale přežije to, že ano?" doufala jsem.
„Brittany, táta se domů nevrátí." Řekla máma pomalu.
„Proč?" zeptala jsem se.
„On nežije, Brittany." Zavzlykala máma.
„On nemůže být mrtvý, včera jsme se dívali na film, jedli pizzu, to musí být omyl." Namítla jsem, ale byla jsem celá zoufalá.
Máma zavrtěla hlavou. Vyběhla jsem po schodech, bouchla dveřmi od pokoje. Sedla jsem si na zem, záda jsem si opřela o postel, kolena jsem si dala k bradě. Bylo to hrozné, nikdy jsem si neuměla představit život bez táty. On prostě nemohl zemřít, řídil úžasně a bezpečně.
Plakala jsem dlouho, do noci. Všechno bylo jedno, když tu není táta. Nebudu dělat úkoly, vlastně nebudu dělat už nic. Už mi bylo jedno, jestli existuje Dan nebo Charlotte. Jediné co jsem chtěla a vždy budu chtít, je mít tátu, mého skvělého tátu. Vysmrkala jsem do kapesníku a sedla si na postel, ale k čemu bylo jít spát, když neuslyšíš bouchání v kuchyni, když táta vstává do práce. Nakonec jsem padla do postele a v minutě usnula.