„Jsme tu." Křikla mi Charlotte do ucha.
„Musíš tak řvát?" zavrčela jsem, ale Charlotte tomu nedávala pozornost. Vysedla z autobusu. Učitelka prošla uličkou ke mně.
„V pořádku Brí?" zeptala se starostí.
„Co by nemělo být v pořádku?" odpověděla jsem jí otázkou.
„Jen si dělám starosti." Přiznala.
„Tak to nemusíte, soucitu mám už po krk. Víte, kolik lidí mně řeklo, že jsem chuděrka, že si to nezasloužím. Problém je, že to si za to můžu sama." Vyjela jsem
„Za co si můžeš?" zeptala se udiveně.
„Že jsem se narodila." Zasyčela jsem. Učitelka se mi dívala do očí.
„Nemáš pravdu a ty to víš." Zašeptala a vysedla z autobusu. Zůstala jsem tu sama. Po chvilce jsem vysedla a vzala si poslední tašku, která ležela u autobusu a šla za ostatními. U recepce čekal jen Dan a učitelka.
„Dan bude s tebou, mám lichý počet dívek a hochů. U vás mám jistotu, že nic nevyvedete." Řekla nám, chtěla jsem něco říct, ale radši jsem zase zavřela pusu. Dan mi vzal věci, než jsem mohla cokoliv říct.
„Tady je to." Ukázal na dveře, na kterých stálo 55.
Odemkla jsem a pustila dovnitř. Pokoj byl o dost lepší než můj vlastní.
„Líbí?" zeptal se mě. Přikývla jsem.
„Na co máš tu pusu?" zeptal se se smíchem.
„Abych ti mohla vynadat." Sykla jsem.
„Tak to teda pěkně děkuji." Řekl mi. Rozepnula jsem si batoh a vypadla mi z něho fotka s Davidem (mým nejlepším kámošem). Dan byl rychlejší a sebral ji.
„Kdo je to?" zeptal.
„Můj kámoš." Odsekla jsem a fotku jsem mu sebrala. Ach jo, tohle bude ještě zajímavé.
„Kámoš? Tak proč tě drží na stehně? To jste si nějak blízcí." Podivil se.
„Co ti do toho vůbec je?" rozkřikla jsem se.
„Jsi panna?" zaskočil mě.