Nirvana a Christian se ocitli v temné a chladné chodbě. Okna byly oválovitého tvaru, byli vysoké a na strop pomalu nebyli ani vidět. Tak temná chodba byla. Mužské ruce jí okamžitě chytili za pas, princ jí přidržel, po tom co se jí nohy začali mírně podlamovat ale neomdlela. "Je to lepší?" Princezna se u něj sama držela dokud si nebyla jistá že je v pořádku. Pak na místo odpovědí od něj ustoupila.
"Nechápu co se právě stalo" řekla rozhozeně. Což byla reakce většiny lidí kteří si prošli stejnou situací. O tom jí taky princ ujistil. "To nejsi jediná, zvládla jsi přemístění docela řekl bych obstojně, na to že to bylo poprvé. Beth se z toho dostávala hodně dlouho."
Nirvana se nad vším zamyslela. A začala hlasitě odříkávat svoje domněnky. "Takže Bethany nebyla čarodějnice ale jedním z vás, dala mi ten náhrdelník při popravě jako kdyby tušila co se chystá. Poslali jste jí aby mi to předala?"
Princ byl očividně okouzlen jejím důvtipem. "Bethany byla vyslána na cestu aby přivedla urozeného jedince mezi nás. Bohužel selhala když jí zajali, ale ona se nevzdala a byla odhodlaná splnit svůj úkol který dostala. Byla nejoddanější ze všech. Věrná Ďáblu a ochotna splnit všechny jeho úkoly jenž jí udělil." Nirvana chápala všechno. Neměla zlost. K lidem začala pociťovat stejnou nenávist jako měli nejspíš všichni upíři.
"Půjdeme za mým otcem, ale nejdřív tě trochu upravím, aby jsi zapadla." pronesl a napřáhl k ní ruku a hluboce se jí díval do očí. Nirvana ucítila zvláštní pocit. Cítila po těle jemné chvění, ale nedokázala se odtrhnout od princova zraku.
Zdálo se jí to jako věčnost, přitom tom byl jen zlomek vteřiny, když se její šaty proměnili v neznámý oblek, který dosud neměla. Myslela si že jsou to pánské šaty, ale nikdy žádného muže neviděla v něčem takovém. Připadla si v tom nepohodlně, nebyla zvyklá že jí byli vidět nohy. Celý život je totiž skrývala pod dlouhými nadýchanými sukněmi.
Ano obuv pro ni nebyla vůbec pohodlná. "Líbí?" zeptal se princ který byl soudě podle svého úsměvu spokojen se svým výběrem. "Jak by mohlo, nenosím pánské věci a ani s tím nehodlám začít." Princ očividně věděl že nebude mít pochopení pro tuto módu.
"Jiná země, jiní lidi a jiný styl. Ujišťuju tě že tohle je vhodné oblečení pro někoho jako jsi tyy. Nejsou to pánské šaty, ale zvykneš si, brzy zjistíš proč jsem ti vybral zrovna tohle, teď pojď představím tě mému otci." "Zvyknu? To se raději vrátím." Christian se pobaveně zasmál. "Nemáš kam. Nebo snad chceš do té země kde tě nic a nikdo nečeká? Nepřežila bys už ani den, je po tobě vyslané pátrání. Být tebou raději bych si to rozmyslel."
"To tady budu zavřená navěky?" zaprotestovala. "Získáš více volnosti...časem. Aby si pochopila nevězním tě tady, jen tě chráním. Potřebuješ porozumět tomu kým si a to není tak snadné. Osamělý upír rovná se izolovaný upír a taková izolace přinese každému upírovi smrt. Proto ti radím drž se mě a budeš šťastná."
"Ano časem..." odtušila rozhořčeně. Nelíbilo se jí totiž že princ má pravdu. Spíše raději tuhle pravdu slyšet ani nechtěla. Představa že teď je někým dočista jiným a na místě kde ani nesvítí slunce, které se jí nyní stává domovem jí vedlo do depresí. Když ale viděla že jiná cesta není, rozhodla se prozatím spolupracovat, jen pro pokoj všech. Princ už jí nic neřekl. Tím jí dal najevo že souhlasí.
Nirvana se ho chytla za nabízené rámě. A nechala se jim vést k tamnímu vladaři.
Cestou sledovala prostředí ve kterém se nacházela. Hnusilo se jí to tady každý krokem. Hrad byl potemnělí, pochmurná krajina za vysokými zdobenými okny tomu celému nabývala ještě větší dojem. Přišli k vysokým kovovým dveřím, které působily dosti nezvykle. Princeznu zaujalo celkové zpracování. Dveře měli hladký a lesklý povrch a tvořili chladný dojem.
Princ s ní zastavil a čekal až se dveře sami otevřou. S tichým skřípavým zvukem začali obě strany dveří od sebe ustupovat a před nimi se ukázal sál zaplněný lidmi a na jeho konci byl černý trůn a na něm seděl ten komu trůn patřil.
Princ mlčel a do sálu vstoupil jako první. Nirvana byla o dva kroky za ním. Sledovala jak všichni se dívají jenom na ní a něco si tiše šeptají. Všechno to byli upíři. Odporná pakáž...
Proletělo jí hlavou...
Přišli až k samotnému panovníkovi. Který už dávno očekával příchod Nirvany. "Zdravím tě otče." odpověděl princ. Muž na trůnu, s bílou pletí a rudýma očima se postavil. Jeho rubínová výzdoba na černé sametové košili obtahující jeho kostnatý hrudník se zaleskl když se postavil a osvítilo ho pronikavé světlo z klenutých oken.
"Já tebe synu, jsem rád že jsi splnil úkol jež si dostal, Vítej Riordenská princezno!" zahřměl mužův hlas v sále a jeho tesáky drželi Nirvanu ve vytrvalé pokoře. "Díky, ale nemohu přijmout uvítání někoho kdo se mě tady snaží držet." V sále byl opět slyšet šum. Muž se napjal a všichni čekali co bude. Ve vzduchu byla cítit divná atmosféra z čehož i Nirvana cítila nepříjemný pocit.
"Snažíš se mi dávat za vinu že jsi tady držena?" "Neměla bych? To díky vám jsem přece upír nebo ne?" Nirvana nejspíš zapomínala s kým vlastně mluví. Ostatní strnule stáli a čekali co král udělá. Přesto že z muže sálal hněv, jeho hlas zněl klidně. Dokonce i princ vypadal že i on sám má před otcem respekt.
"Krev královy dcery je moc vzácná na to aby se jen tak chladnokrevně vysála z těla. Díky tvým lidem jsem přišel o ty nejlepší a nejbližší." Nirvana pocítila že tohle nebylo fér. Nemohla za to ona ale její otec. Ona poslední slovo jako princezna neměla nikdy.
"Bylo to rukou mého otce, ne mou nebyl důvod abych se stala jedním z vás." "To nikdy nebudeš křehotinko!" ozval se skřípavý hlas někde od druhého konce místnosti. "Ticho!" zahřímal král.
Sál se zase utišil a nechal prostor svému vladaři. "Aby bylo jasno, největší katastrofou pro každou zem je, když přijde o svého nástupce. A teď přišel i o tebe, ani nevíš jakou cenu ty vlastně máš. Mi alespoň tvou krev jen tak nepromrháme, jako ty bestie ještě mi přijdeš poděkovat."
Král sestoupil o dva schody níže k ní aby přistoupil k princezně a podíval se jí z blízka do očí, svýma rudě zbarvenýma duhovkama a začal jí sahat na pramen vlasů, které měla divoce rozpuštěné.
Couvala proti muži, který byl o dvě hlavy vyšší než ona. Jeho kostnaté bílé prsty, pustily její pramen vlasů a jeho unavené a zlověstné oči jí stále sledovali. "Má krev není výjimečná pane." špitla tiše. "Jen je třeba si všímat detailů...Christiane? Synu, princezna nás bude následovat do Relikvijního sálu."
Nirvana se podívala na prince, který se k ní začal chovat odměřeně. Jako bez duše jí vzal za ruku a vedl jí ze sálu pryč, dlouhou chodbou kterou přišli. Starý král byl hned za nimi. Jeho tichý dech občas princezna zaznamenala. Byl studený, jako vítr o zimní noci na Antarktidě. Občas z něj měla záchvěvy strachu.
Šli tou stejnou chodbou kam se s princem přemístila. Akorát okovanými dveřmi se dostali k zatočenému schodišti. Nirvana pochopila že jsou ve věži. Cestou nahoru, byla uprostřed dvou mužů. V jednom cítila slabou oporu a druhému se raději chtěla ztratit z dohledu a ne jít ještě před ním po schodišti. Nicméně to netrvalo dlouho a Christian odemykal dveře.
Počkal až vejde princezna první a pak nechal projít i otce. Sám nakonec zavřel dveře od místnosti.
Na to že se nacházela v nitru věže, tak byla obrovská. Stěny ani nebyli vidět, díky vysokým dřevěným policím. Každé drobné volné místo na zdi zabírala jedna pochodeň. Díky nim tady bylo světlo. Nebyli tam totiž žádné okna.
Nirvanu zaujali předměty, které byli na policích. Byli to malé zlaté rakve, ale aby se do nich uchovalo něčí tělo, tak na to byli moc malé. "Máš tušení co to je?" zeptal se král a u jedné rakve se pozastavil. "Nejspíš relikvie, ale už vám asi neřeknu co symbolizují."
"Život. Život každého upíra, uvnitř těchto rakví je uchována relikvie těch komu náleží. A jenom ten kdo jí má v moci jí může otevřít. Až na jednu relikvii, která tady leží už po staletí a nikdo jí neotevřel. Ale podle dávného proroctví, tuto relikvii otevře ten komu v žilách koluje krev Lunatry, měsíční bohyně. Je to nejmocnější bytost ve vesmíru, jsi její dávný potomek." promluvil Christian, který byl záhadně dlouho potichu.
Nirvana strnula. Ona a potomek bohyně měsíce? Jak směšné a nemožné tohle tvrzení bylo. Málem by se zasmála, kdyby jí pohled nezkřížil král. Na okamžik to vypadal jako kdyby své sněhově bílé tesáky, chtěla zabodnout do jejího krku.
Proto se raději uklidnila a snažila se mít pro tohle pochopení. "Já a měsíční bohyně? Promiňte, ale tohle je blbost. Jsem člověk...teda byla jsem, než jste ze mě udělali zrůdu."
Christian se na ní otočil, ale na varovný pohled bylo už pozdě. Jeho otec po ní skočil a srazil jí i zemi. "Zrůdu? Nepřála by sis vidět, jak taková zrůda vypadá. Kdyby si nebyla kým si, tak jsi mrtvá, umírala by si tak pomalu dokud by si nevykrvácela. Ale nemysli si že tě nemohu případně zmrzačit. Nedovedeš si ani představit co se pod takovým označením skrývá!"
Král běsnil a oči jí naháněli strach. "Otče to stačí, je jen zmatená, ona už to neřekne." Bránil jí princ. "Ne to neřekne." zašeptal otec a sekl Nirvanu ostrými nehty přes tvář. Cítila jen štiplavou bolest, leknutím vyjekla a chytla se za poraněné místo.
Chtěla se převalit na bok, ale král jí v tom zabránil. Chytl jí ruku, kterou si zakrývala tři krvavé šrámy a nadzvedl jí. Jazykem jí přes rány přejel a ochutnal její krev. "Ano, ano, je vskutku vzácná." konstatoval.
Christian ho ale odehnal a pomohl Nirvaně vstát. Celá se z toho trochu oklepávala. Teprve teď cítila ten správný strach. Pochopila že si tady musí vstřícné chování k ní zasloužit. A král jí tvrdě ukázal, že z její drzostí nepochodí.
Král stál na proti a propaloval jí pohledem, zatímco jí Christian držel na své hrudi a princezna si zakrývala zohyzděnou tvář rukou.
"Otče ne!" zakřičel zase Christian a než se vzpamatovala, drapl jí za ruku a přivedl jí k relikvii. Snažila se nevypadat rozklepaně, zhluboka dýchala a ignorovala pálivou bolest. "Otevři to!" zakřičel na ní chraplavým hlasem. Lekla se, ale pochopila že bude lepší začít poslouchat.
Uchopila malou skříňku, která byla těžší než se zdála. Opatrně se dotkla víka a začala ho odklápět. Pod víkem se začala linout záře, která byla dosti oslepující. Silný záblesk jim šlehl do očí že na pár vteřin oslepli. Když se jim zrak začal navracet, na rakvičkou se vznášela stříbrná slza a v ní krev.
"To je tvá relikvie. Krev obalená v slze měsíčního prachu. Jen tak někdo jí nemá, je nejstarší a nejcennější že si ani nedovedeš představit jak." Nirvana neodtrhla oči od zářící slzy. "To je tvůj život Nirvano." poznamenal princ. "Ano, jen je škoda že ho má zrovna někdo jako ty." podotkl jízlivě král. Princezna galantně přeslechla jeho poznámku a mluvila pouze k princi.
"Jak jste ale došli na to že jsem to já?" Prince přeskočil v odpovědi opět král s mrtvolným výrazem ve tváři. Pohublou rukou jí drapl za vlasy. Lekla se když ucítila silná zátah. "Copak si vážně myslíš že stříbřitě bílá barva vlasů je přirozená? Pokud ovšem nedobydeš jistá léta, děvčata ve tvém věku takové vlasy nemají, zázrak že tě proto tvůj milovaný otec neupálil, tak jak to má ve zvyku dělat nám." zasyčel do jejího ucha a chladný dech jí opět zamrazil.
"Nedělal to rád, ale bránil se." ucukla princezna a vymanila se ze sevření. "Bránil tak celou svou zem!" odsekla a strach se jí na chvíli vytratil. Muž pohrdavě nadzvednul koutek rtů, zase se v ústech zaleskl ostrá zub. "Bránil.." vydechl výsměšně.
Dívku přepadl smutek když si vzpomněla v jakém stavu jí otec naposledy viděl...
Na to už nic neřekla. "A taky další věc..." odkašlal si princ a vzal jí, její relikvii a dal na polici k ostatním. Záře po zaklapnutí zmizela a bylo slyšet tiché cvaknutí. Jako kdyby se uvnitř zaklapl zámek. "Byla jsi námi sledována už od narození. Beth, trávila s tebou spousty času aby jsme věděli zda jsi potomek Lunatry, či nikoliv. Když se to časem potvrdilo, Bethany dostala za úkol, přivézt tě k nám. Dostala pro tebe medailon, při zatknutí ho ztratila a tak se musela obětovat a dát ti ten svůj. Já jsem tě potom přivedl."
Nirvana to vstřebávala, ale jistý smysl to mělo. Ale pocítila prázdnotu, díky svému původu byla už od narození sledována a zaslíbená stát se členem bestií, jež je její otec vyvražďoval. Přišla ze dne na den o domov. Je splátkou dluhu svého otce, která nechal pochytat a zabíjet všechny upíry. Nic jiného.
Takové uvědomění zabolí, když ví že prakticky už nemá rodinu. Co by na to asi řekla její matka...Věděla to? V duchu si bolestně nad tím posteskla.
Byla někdy vůbec člověkem?...
Myšlenky se jí honily hlavou i po tom co ležela ve své temné komnatě, která byla v gotickém provedení, sladěná do černé a vínové barvy. Znělo to pro ní zajímavě, ale vůbec netušila co se od ní očekává. Co když si takovou relikvii ani nezaslouží, jak by se potomek bohyně měsíce měl chovat? Navíc když je upír?..
................................................................