Všechno mě bolelo, moje bolest vycházela z mého břicha. Vyrazila jsem do kuchyně, kde jsem hledala léky. Našla jsem paralen, rychle ho zapila a zmizela v mém pokoji. Čekala jsem asi půl hodiny než zabral. Uf, to bylo o kousíček. Dole jsem uslyšela hlasy mých rodičů, vedli nějakou žhavou debatu. Kdyby máma zjistila, že je mi špatně, měla bych dost co vysvětlovat. Nechtěla bych do mých problémů zasvětit i rodiče.
„Brí, kde jsi zlato?" křikla máma.
„V pokoji." Zařvala jsem. Za chvíli oba dva stáli v mém pokoji.
„Co se děje?" zeptala jsem se. Nikdy nechodili až do mého pokoje. Vždy si mě zavolali do kuchyně, většinou to bylo kvůli mému prospěchu.
„Chtěli jsme ti to říct, až bude vše nachystané. Budeme se stěhovat, protože jsem těhotná. Nechceme, aby mé dítě vyrůstalo tady." Zářila štěstím, ale já jsem nadšená vůbec nebyla.
„Jdu ven." Oznámila jsem a nečekala jsem na odpověď. Propletla jsem se mezi nimi, máma chtěla jít za mnou, ale táta ji zadržel.
„Kdy dojdeš?" zeptala se zoufale. Odpověď bylo bouchnutí dveří. Já jsem tu vyrůstat mohla a to malé nemůže. Vždy mysleli jen na sebe, nikdy se neptali, co chci já. Tak to bylo pokaždé, chceš chodit na klavír, už jsme ti to zařídili, máš potíže s učením, budeš chodit na doučování...Nebavilo mě být jejich dcera. Přestala jsem chodit na doučování, tak mi zařídili soukromé hodiny doma.
Nesdílela jsem s nimi jejich život, máma se o mě nikdy nestarala, hned mě najala chůvu. Chůva ta mě aspoň chápala, nahrazovala mi mámu, když mi bylo deset, řekli, že už se postarám o sebe sama. Tehdy jsem se sbalila a jela až k chůvě domů, uklidňovala mě, že za mnou někdy dojede. Naši šíleli, když mě nenašli v postýlce. Druhý den mi dali zaracha. A tak to pokračovalo, čím jsem byla starší, tím to bylo horší.
Chtěli ze mě blbou šprtku, co je bude poslouchat, tou jsem určitě nikdy nebyla. Ve škole patřím mezi nejhorší žáky, ve prospěchu i chování. Neodpustím si ani debilní hlášky na učitele. Moji spolužáci mají ze mě respekt, vyhýbají se mi pohledy. Naše parta nezakazuje kouřit ani drogovat. Cigaretu si dám, ale drogy to je už moc. Možná to zčásti dělám kvůli rodičům, abych jim ukázala co ze mě je. Doma slyším jen samé nadávky, na to jaká jsem. Zvykla jsem si. Nikdy mi máma neřekla, dnes ti to sluší. Jen se ptala, co ji sluší. Přehlíželi mě ve všech směrech. Objednali pizzu a mně nedali ani kousíček. Ani teď nechtěli být jako normální rodiče. Já jsem nebyla ta hlavní ve světě rodičů a nikdy jsem nechtěla, dokonce jsem byla ráda. Možná mně to někdy dřív scházelo.