"Já vám říkám, byl to on!"
"My ti věříme, Ji, jenom... Je to neuvěřitelné. Už jsou tak daleko... To má již kapitán Kim vážně takovou moc?"
"Už to tak vypadá." Princ sklesle přikývl.
"Musíme si pohnout," naznal hluboký hlas. "Bude vadit, když se dnes večer neutáboříme?"
A tak jeli i ve tmě. Pro prince, který předchozí noci už tak sotva spal, to byla výzva, avšak nic, co by zdřímnutí v sedle nedokázalo vyřešit. Sice jej z toho bolela záda a krk, ale aspoň zvládl mít dalšího dne víčka otevřená.
"Co je na nic je to, že i když jedeme dál, vlastně se nikam nehýbeme," pronesl najednou.
"Jak to?" nechápal Jeongin.
"Objíždíme ten požár, takže momentálně spíš putujeme souběžně s pobřežím," vysvětlil Changbin svůj předchozí rozsudek.
"Aha..." Chlapec sklopil svůj růžový pohled ke hřbetu koně, kterého (spolu s kloboukem, co mu nyní seděl na hlavě) již asi týden zpátky ukradl na Felixovu žádost ze stájí, kde se je tehdy pokusil oloupit. "Ale vždyť tady kousek je město, ne?" uvědomil si.
"To sice ano," ujal se vysvětlování protentokrát Minho, "ovšem ne do všech měst můžeme vjet. Ne všude jsou zrovna... vstřícní."
Jeongin přikývl. "A není to smutné?"
"Smutné to sice je," přitakal neochotně generál, "ale někteří lidé taky. Proto udávají. A my, jakožto psanci, si na tyhle lidi musíme dávat pozor."
"To nás hledají všechny?"
"Ne," povzdechl si Jisung. "Jenom mě a Minho hyunga."
"Proč ne i ostatní?"
"To je... dlouhý příběh," odpověděl neurčitě Changbin. "Ale mě vlastně hledají taky," uvědomil si záhy. "Přeci jenom jsem princ, kterého unesli," do posledního slova vložil obzvláště velkou dávku nechuti. "A když se teď tak zamyslím... O Seungminovi si myslí, že v tom má taky prsty. Takže v kostce hledají nás, všechny lidské členy této výpravy. Felixe a Hyunjina sice taky, ale nikdo ve skutečnosti neví, jak vypadají, takže ti jsou v bezpečí."
"Někdy ti vysvětlíme, proč se vlastně tohle všechno děje," usmál se na Jeongina Minho.
Mladý dragín pouze přikývl. Z útržků konverzací, které pochytil, si upřímně ani nebyl tak jistý, jestli jejich příběh chce slyšet.
†††
"Ten kapitán je jako chřipka!" vykřikl znenadání toho večera Changbin, až tím ostatní v táboře vylekal. Začal chodit sem a tam. "Jako hnusná, otravná nemoc, která si nedá říct a nikdo na ni nemá lék. Kde je, tam ničí životy, kde není, tam se jí bojí. Přesně jako ten Kim! Tak otravný, povrchní, arogantní-" Zastavil se a zadíval se do lesů. "Přísahám ke všem svatým, jestli otci nějak ublížil nebo ublíží, tak mu-"
Jisung k němu došel a ve snaze prince uklidnit mu položil ruku na rameno, zadíval se do jeho očí. "Binnie hyung, neboj, my to zvládneme. Já vím, že máš strach o krále, ale věřím, že kapitán by se neodvážil mu jakkoliv ublížit."
Changbin jej objal. "Doufám, že máš pravdu," zamumlal chlapci do ramena.
Tolik důvodů, proč chtěl Jisunga za svého osobního strážce. Byli kamarádi, věřili si, navíc to byl odhodlaný, statečný, talentovaný bojovník, v jeho přítomnosti se cítil v bezpečí a když potřeboval, byl mu i dobrým rádcem a oporou. A ze všeho nejvíc mu byl bratrem, kterého nikdy neměl, rodinou, objetím. Jisung byl pro něj jednoduše vše, co si mohl od osobního strážce přát. Nikdy a za nic by neměnil.
†††
"Co děláš?"
"Vymýšlím medicínu."
"Referuješ na ten svůj výlev z dříve?"
"Přesně tak," pokynul na něj princ uhlem a střelil po něm krátkým, významným pohledem, než stočil svou pozornost zpět k papíru před sebou.
Felix se spokojeně natáhl na záda. "Tak pracuj, ty náš mediku. Uzdrav svou zemi."
Co jej překvapilo, byla nepřítomnost stížností na jeho obvyklý sarkasmus. Nadzvedl se na lokti a s povytaženým obočím se podíval na člověka, který se zamračením a planoucíma očima téměř až podpaloval papír s poznámkami. Mávnutím ruky papír složil a nechal odlevitovat spolu s uhlem do princovy brašny.
"Yah, co to děláš-"
"Vypni taky trochu. Aspoň na chvíli. Tohle není zdravý. Už dvě noci ses sotva vyspal, neustále se jenom stresuješ."
"Moje zem je v nebezpečí a ty mi říkáš, ať jdu spát?"
Felix zatěkal očima, než jimi spočinul na ohni. "Ano...?" protáhl, nejistý tím, co bylo na jeho výroku tak složité pochopit.
"Zbláznil ses?" vykřikl Changbin polohlasem, dbajíc na ostatní spáče na druhé straně tábora. "Lixi, já teď nemůžu vypnout. Prostě ne." Prsty si zajel do vlasů. "Nějaký kapitán si tu chystá převrat a já utekl! Jak se mám po tomhle vrátit a vládnout? Lidé mě musí nesnášet! A to ještě ani nejsem král! Jak se mám po tomhle rovnat svému otci? Nehledě na to, že jsem ho tam nechal... Co jsem to za syna?"
Felix se posadil, prohrábl si vlasy, než se princi podíval do očí, nebezpečný oheň byl nyní ten příjemný, ten, který hřeje doma v kamnech, ten, co poskytuje teplo a bezpečí. "Moc se shazuješ. Utéct jsi musel, neměl jsi na výběr. Lidé tě nenesnáší. Bojí se o tebe, protože si myslí, že tě unesli, vlastně někteří začínají mít obavy, že je už po tobě. A se svým otcem se nesmíš srovnávat. On už má za sebou dlouhá léta zkušeností. Hlavně nezapomínej - i on byl kdysi princ. Takový, jako jsi teď ty. Taky se bál, co s ním bude. Bál se, co si o něm lidé budou myslet. Bál se, že selže. A hele, kde je. Je to úžasný král a má úžasného syna, který jej ještě překoná. Protože lidé v tobě nevidí skázu, hyung. Vidí v tobě spásu."
Changbin se celý nahrbil, v očích jej zaštípaly slzy. Proč mu všichni opakovali to samé dokola, ale on jim stále nebyl schopný věřit? "Tolik lidí ke mně vzhlíží," pronesl se staženým krkem, "jenže jak můžou věřit v někoho, kdo nevěří ani sám v sebe?"
Felix si povzdechl. "Však ono to přijde, hyung. Přemluvíš dragíny na svou stranu. Viděl jsem tě s lidmi. Ty to zvládneš. A až bude tahle část za námi, vrátíš se a dostaneš království zpět do své moci."
Changbin k němu opatrně vzhlédl. Po dlouhé době tu nebyl statečný, hrdý princ, nýbrž malý, ztracený kluk, tak jako se ostatně cítil a kterým i byl. "Myslíš?"
Dragín se pousmál a přikývl. "Vím." Poté si odfrkl. "A když to nevyjde, tak za tím Kimem prostě dojdeme a dáme mu na budku."
Princ se tiše zasmál. "Hm, jasně."
Padla na ně přikrývka ticha. Jedinými zvuky bylo praskání ohně a sem tam nějaký hlas lesa.
"Díky, Lixi."
"Za co?"
"I když se věčně tváříš tak tvrdě a nepřístupně, stejně mě zvládneš povzbudit. Proto říkám: díky."
Felix se na něj chvíli díval, než se usmál a přihodil pár klacků do ohně. "Jasně, nemáš za co," broukl. "A teď jdi spát. Medicínu můžeš míchat i zítra."
Princ se zasmál a zvedl se. "Asi máš pravdu. Dobrou," houkl přes rameno, než se vzdálil.
"Dobrou," zamumlal Felix, když sledoval, jak princ zalézá pod přikrývky.
Z nějakého důvodu měl ze sebe dobrý pocit. Zahřálo jej u srdce.
S úsměvem na rtech se zadíval na hvězdy a uviděl v nich Changbinovy oči.
†††
"Jinki je na tom špatně," konstatoval jedné noci Kibum.
Král spal, nevinný a bezbranný jako malé dítě.
"Divíš se mu?" Minho se na krále smutně zadíval. "Svrhli jej z trůnu, nemůže nijak pomoct svým lidem, které miluje, do toho je možné, že jeho syn je již dávno po smrti a on tu místo toho, aby s tím něco udělal, jenom trčí zavřený v cele. Celý jeho život je nyní na druhé straně těchto zatracených mříží."
Taemin si povzdechl. Seděl schoulený kousek stranou, hlavu zahlcenou myšlenkami. Pohledem zabloudil k Jinkimu. "Je mi ho líto," přiznal.
Ostatní přikývli. Jim všem bylo.
Na skupinku opět padlo ono tísnivé ticho. Chtěli něco udělat- Potřebovali něco udělat. Pomoci lidu, zjistit, že Changbin vážně žije, ujistit jejich krále, že všechno je a bude v pořádku,... Místo toho mohli pouze tvrdnout ve vězení a přemýšlet nad vším možným i nemožným.
Ticho bylo náhle přerušeno hlasitou ranou.
Dveře se prudce rozrazily. Dovnitř vtrhl mladý voják.
Hluk vzbudil i Jinkiho, který se okamžitě posadil, pohled soustředěný na chlapce, který v předklonu a zpocený ztěžka oddechoval.
"Co je, Wooyoungu? Co se děje?"
Ve dveřích stáli Mingi a Yeosang, nechápavě sledovali svého kamaráda, který se kolem nich před pár vteřinami prořítil, jako kdyby měl v patách smečku vlků.
"Já... Před chvílí dorazil posel... On..." Wooyoung se horko těžko snažil popadnout ztracený dech.
Před půl hodinou jej vzbudil rozruch zvenčí, rozhodl se tedy obhlédnout situaci. Nenapadlo jej, že to, co spatří, bude tak důležité. Neváhal tedy a okamžitě sprintem zamířil k vězení.
A tak tu nyní byl, vyřízený, unavený, nevyspaný, vystresovaný. Ale musel vyřídit ten vzkaz. Prostě musel.
"Tak o co jde, chlapče?" Jinki přistoupil k mřížím a nedočkavě strhaného mladíka sledoval. "Co se stalo?"
"Jisung... Viděli ho..." Větu již nestihl dokončit. Oči se mi zvrátily vzad a nohy mu vypověděly službu.
Yeosang byl naštěstí dostatečně rychlý a zpomalil jeho pád. Opatrně uložil svého kamaráda na zem, než vzhlédl k mužům před sebou, v očích jiskřičky nadšení. "Viděli Jisunga," zopakoval nevěřícně.
Jinki se usmál a jeho přátele ten pohled zahřál u srdce. "Ještě máme naději."
/\†/\
Jelikož byla předchozí kapitola o dost kratší než obvykle, tady máte ještě jednu ^^
V tenhle moment bych už na ten svůj systém i mohla zapomenout a zveřejňovat, kdy se mi zachce... Stejně by to pořád vypadalo stejně xd
Doufám, že se vám příběh prozatím líbí. Nebojte se mi dát v komentářích vás názor (;