⏭
Trvalo týden než mě s dcerkou pustili domů... A to je ještě Masaru musel uplácet. Z nemocničního prostředí se mi už dělalo zle a i když jsem si už celkem zvykl na doktory, nedalo se to říct i o jehlách, lécích a podobně, prostě se mi to hnusí. ,,Ukaž, vezmu jí." Řekl s úsměvem černovlásek a převzal si Saki, aby jí mohl usadit do autosedačky. Očividně se jí tam moc nechtělo a neustále mu strkala ocásek do zapínání, ale nakonec to zvládl. ,,Tak a jede se domů..." Řekl spokojeně a přitáhl si mě za pas k sobě. ,,Jsem tak rád že můžeme být už zase spolu." Řekl jsem spokojeně a Masaru kývl. ,,To jo, navíc mi dal teď otec týden volna, takže jsem jen váš." Řekl a následně na kratký okamžik spojil naše rty, než překvapeně nadskočil a ohlédl se za sebe.
Saki mě z ničeho nic chňapla za ocas a já div nevyskočil z kůže. Ona se roztomile zachychotala a pokračovala v jeho zkoumání. ,,Asi pojedeme dokud je v klidu, ne ?" Zeptal se zrzeček a já kývl. Člověk nikdy neví, jak dlouho to dítě vydrží. Oba jsme si vlezli do auta a já se rozjel k našemu domovu. I když to netrvalo dlouho, malá stihla za tu cestu rychle vytuhnout. Zatím s ní naštěstí nebyli žádné větší problémy, když plakala, rychle při naší pozornosti přestala. Akira měl starání o dítě prostě v krvi, stejně jako většina Omeg. On vždycky věděl co ta malá potřebuje a vždy byl po ruce, když jsem já nevěděl co dál. Zatím jsem si neměl na co stěžovat. ,,Lištičko... Něco mi říká že máme návštěvu..." Zamumlal jsem do ticha, když jsem si všiml černého lamba na mém parkovacím místě, což bylo taky mimochodem jediné místo ve stínu v naší ulici... ,,A já se těšil na klid..." Povzdechl si zrzeček a já zaparkoval vedle. ,,No, předpokládám, že tu nebudou déle jak tři hodiny..."
,,Ale i tak... To nemohli tvoji rodiče přijet třeba zítra..." Zakňučel a já se pousmál. ,,Zkus se jich zeptat." Řekl s uchechtnutím a podrbal mě ve vlasech. Automaticky jsem sklopil uši a víc se natáhl k jeho ruce. Tak nějak mi chyběl všechen ten kontakt mezi mnou a Masarem, ale asi ještě chvíli potrvá, než se všechno vrátí do normálu. Alfa vzal autosedačku se Saki a k tomu mi vzal jednu větší tašku. Já pobral zbytek a rozeběhl jsem se ke dveřím, u kterých již stála
Taoru. Věci jsem pohodil na zem a obejmul jsem naši Betu, která hned začala vyzvídat.
Aki se začal bavit s Taoru a já mezitím prošel do domu. Naše Bety budou mít na prohlédnutí Saki ještě hromadu času. ,,Masaru, konečně jste zpátky !" Ozval se hlas mé matky, jakmile jsem vkročil do obývacího pokoje. Ona s otcem a Byulem seděli na sedačce. Lépe řečeno, Byul ležel. ,,Jo, konečně jsme tu. Jo a díky za zabrání stínu..." Nadhodil jsem a otec nad tím jen protočil očima. ,,Tak už nám tu malou ukaž. Jak jste jí teda nakonec pojmenovali ?" Zeptala se nadšeně matka a já mezitím opatrně vytáhl svou dcerku z autosedačky. ,,Jmenuje se Saki. Jak už jsem říkal, je to míšený hybrid." Řekl jsem a podal jsem jí matce do náruče. (P.a. opravdu doufám, že jí Masarovo rodiče ještě neviděli, ale jestli si to tu někdo pamatuje, dejte mi vědět ^^)
*
**
Eeeej, stihla jsem to před půlnocí 😂✨ nedostanu po hlavě pánvičkou ani koštětem, to je super věc 😂😅 Jinak díky všem co mi popřáli, úplně vás zbožňuju ^^❤✨
Jinak tohle byl můj poslední předepsaný díl... Já UMŘU 😭✨