Omluvná kapitolka za nevydání "try this"❤
***
Včera jsem Masorovi doslova usnul na zádech, takže naprosto netuším, jak jsme se dostali domů. Dneska ráno jsem se ale probudil sám v jeho pokoji a v jeho tričku. Zrovna když jsem se posadil, tak vyšel z koupelny jen s ručníkem kolem pasu a kartáčkem puse. ,,Ah, dobré ráno. Promiň jestli jsem tě vzbudil." Řekl s úsměvem na tváři a já jen zavrtěl hlavou aby pochopil, že je to v pohodě a on mě nezbudil. Přešel ke skříni kde začal něco lovit a já sledoval jeho dokonalé tělo, jak se různě natahuje a zase uvolňuje. ,,Hned po snídani odjíždím, tak co takhle přestat slintat a jít se oblékat, co ?" Zeptal se s úšklebkem a já se zahrabal do peřin. Nechtělo se mi vstávat a navíc jsem si připadal trapně, jelikož mě načapal při mém očumování. Najednou jsem ucítil jak se vedle mě prohlásil matrace a následně mi "někdo" odhrnul deku z hlavy. ,,Mám donést snídani sem ?" Zeptal se mile a já jen tiše kývl. ,,Dobře, tak za chvíli jsem tady." Řekl a následně mě líbnul na spánek. Připadal jsem si teď jak tlakáč, co ze sebe vypouští páru. Masaru zase zalezl do koupelny a po chvíli vylezl oblečený. Na nic nečekal a zmizel z místnosti, ve které jsem zůstal sám. Proč musí mít tak dokonalé tělo... Normálně budu žárlit.
Včera večer mi usnul, takže jsem si ho odnesl k sobě a s ním v náručí jsem později i usnul. Ráno jsem se probudil dost brzo a on mi spal na hrudi, od té chvíle jsem měl úsměv na rtech, který mi jen tak neopadl. Hodil jsem si ranní sprchu, provedl zbytek hygieny a pak jsem se vrátil do ložnice pro oblečení. Překvapilo mě, že už byl vzhůru... Tak nějak. Nechal jsem ho aby mě okukoval a po chvíli jsem nám došel pro snídani. ,,Ty se nenajíš tady ?" Optal se mě z ničeho nic otec, aniž by zvedl pohled od novin. ,,Ne, Akira se sotva probudil a já chci být ještě chvíli s ním." Otec si mě důležitě prohlédl a pak vrátil svou pozornost kusu papíru. ,,Fajn, ale ať stíháš školu." ,,Jistě." Řekl jsem a následně jsem vypadl dřív, než mi začal vyčítal co všechno dělám a nedělám.
Jen co jsem se tak nějak probral, udělal si základní hygienu a hodil na sebe župan, se ve dveřích objevil černovlásek. ,,Dneska máš fakt nějakou dobrou náladu." Uchechtl jsem se a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. ,,Jo, protože jsem se dobře vyspal... Doufám že máš hlad, jídlem jsem totiž nešetřil." Jen jsem se nejistě zašklebil na hromadu jídla a jemu úsměv trochu povadl. ,,Akiro, já chápu že toho moc nesníš a doktor ti nakázal jist pomalu, ale to neznamená záměrné vynechávání jídla. Teď si sníš svojí porci a řeknu Celestii aby na tebe dohlédla po zbytek dne." Řekl vážně a mezitím došel k posteli, na kterou položil tác s jídlem. Jen jsem se nafoukl. ,,Nejsem malé dítě. Vždyť jsem skoro dospělí." ,,To budeš až za čtyři měsíce, sedm hodin, šestnáct minut a několik málo sekund mladý chlapče. Do té doby jsem tady starší já a jako tvůj přítel a tvá Alfa nad tebou mám jistou kontrolu." Řekl hrdě a já se uchechtl. ,,To jsi to vážně spočítal ?" ,,Na minutu přesně."