,,Ta... potvora!"
Vysoký Hermionin hlas se téměř ztratil v hluku, který byl ve Velké síni na snídani všude kolem.
,,To je taková..."
Chvíli se mračila na novinový článek, který se skvěle postaral o mé další potupení (nejen) před celou školou, a potom se slátaninou Rity Holoubkové prudce mrskla o jídelní stůl. Pohyblivý obrázek Cedrica Diggoryho, který právě vyškubnul fotografovi zařízení z ruky, anebo nejistá fotka mě, jak ležím na provizorních nosítkách, se rozplácly o desku stolu. Ron na dřevěné lavici vedle nadskočil.
,,Já tu ženskou fakt nesnášim!" vypískla a rozhořčeně začala kroutit hlavou.
Nebyl jsem si úplně jistý, jestli jsem v tento okamžik byl za to, že se se mnou a Ronem začala Hermiona opět bavit, úplně rád. Po tom, co se událo včera, jsem byl ale za její formu podpory vlastně nesmírně vděčný. A taky za to, že se k nám Hermiona možná zase vrátila. Tedy alespoň do doby, než to jeden z nás nějak pokazí... Minule jsem to byl já...
Chtěl jsem si o tom, co se na ošetřovně stalo, s Hermionou promluvit. Nebyl na to ale čas. A já vlastně ani nevěděl jak. Pořád mi připadalo dost nesmyslné, že bych se jí mohl vážně líbit. Ale možná že jsme si to s Ronem jen špatně vyložili. Když jsme ji totiž ve středu zahlédli v přítomnosti lidí ze Zmijozelu, moc na to, že by ke mně chovala nějaké větší city, zrovna nevypadala...
To teď ale rozhodně nebyl můj hlavní problém. Můj hlavní problém byla moje ,,účast" v turnaji. A taky to, co se právě teď kolem mě dělo.
,,Ahrrr!" vypískla Hermiona znovu, když nám za zády prošel hlouček chichotajících se Mrzimorů, a vytrhla mě tím z hlubokých myšlenek.
S jejím názorem na tu nesnesitelnou zelenou ropuchu jsem nemohl víc než souhlasit. Zatímco minule byl její rozhovor se mnou jen článek plný absolutních slátanin, tentokrát se Rita Holoubková vskutku činila a vytáhla na světlo pravý důvod toho, proč jsem se prvního úkolu neúčastnil. A pěkně mi tím zavařila, ne že ne...
A co že se to tedy včera vlastně stalo? Jelikož jsem byl tak trochu... vyřazen... většinu informací mám právě od Hermiony, která u toho všeho byla. Tedy alespoň po tom, co se stala ta hlavní věc...
Díky Ronovi jsem věděl, že mým prvním úkolem má být souboj s drakem. Fakt pěkně jsem mu za tu informaci poděkoval, ne že ne... Víc nápomocný mi v tom totiž už být nemohl. Když jsme si ale my, šampioni, svého draka losovali, jeho podoba byla překvapivě... malá. První si losovala Fleur. Na mě zbyl v pytlíčku ten poslední. Maďarský trnoocasý. Nejhorší. Alespoň co Ron vyprávěl, že mu Charlie vyprávěl...
Držel jsem v ruce miniaturní podobu trnoocasé příšery a chystal se na to, že vlastně vůbec netuším, co budu dělat. Jenomže pak se cosi zvrtlo. Šeredně. Drak mi skočil přímo do obličeje. A zbytek příběhu už teď zná většina školy...
,,Hele - třeba to nebude tak zlý," Ron se natáhl pro žlutý papír, na kterém se pořád dokola střídal Cedricův naštvaný obličej s mým tělem, které naštěstí nebylo zas tak moc dobře poznat. ,,Tady," ukázal prstem od své snídaně na část textu. ,,Vlastně to napsala celkem dobře. Podle všeho nebyla přímo u toho, ne? Vlastně je tam doslova napsaný, že tě napadl drak. A to je pravda tak jako tak. A nezní to zas tak hrozně..."
,,Když myslíš..." zakroutil jsem hlavou. ,,Něco na tom bude. Jen kdyby ten drak nebyl tak půlcentimetrovej..."
Moje trable, jak se zdálo, nabíraly snad každým novým dnem na intenzitě a rozhodně to nevypadalo, že by hodlaly ustat. Od začátku školního roku jsem ležel na ošetřovně už dvakrát, ztratil paměť, celá škola mě buďto nenávidí, nebo se mi směje, jsem účastníkem životu nebezpečné soutěže, ublížil jsem Hermioně a zjistil jsem, že se mi líbí kluci. A do toho všeho mě ještě všichni nenávidí. Anebo to už jsem říkal? Dneska se mi tedy spíš všichni smějou... Dost nepříjemný zvrat nastal taky před třemi dny v noci, kdy jsem si najednou vzpomněl na Malfoye. Pernější noc už jsem nezažil dlouho...
,,Co to ale vjelo do Diggoryho?" mlaskl Ron a podíval se na mě. Přestal jsem hloubat nad svými myšlenkami. Jak jsem měl ale tohle vědět? Stočil jsem pohled k Hermioně.
Ta se hlasitě nadechla. ,,No... upřímně se mu zas až tolik nedivím. Ležel jsi tam v bezvědomí a na obličeji jsi měl krev. Ta ženská to fotila jako absolutní senzaci. Bylo to hrozný a děsně nelidský a hnusný. On měl navíc asi ještě nervy z toho úkolu, takže..."
Přikývl jsem.
,,Možná bych mu za to měl poděkovat..." napadlo mě.
,,Možná."
Chvíli jsme seděli mlčky. Všichni tři jsme se snažili předstírat, že nic z toho, co si říkají ostatní, neslyšíme. Moc se nám to nedařilo.
,,Dobře - Harry, už to znáš," řekla nakonec Hermiona. ,,Musíš to chvíli vydržet a oni pak přestanou..."
Jo. Měla pravdu. Ostatně jako vždycky...
,,No jak kdo..." odfrkl si Ron a otočil se směrem, kterým se celé ráno často otáčela i Hermiona. A kruci. Moc všímavý jsem nebyl, tohle mi ale došlo. Doufal jsem, proto, že Hermioně ne. Byla to narážka na Zmijozeláky. Na ty Zmijozeláky, na který se celé ráno nenápadně otáčela a při vstupu do Velké síně kývla hlavou na pozdrav.
Zamračila se. A kruci. Zřejmě to pochopila.
,,Vždycky se někdo najde, ale tak to prostě je..." řekla nakonec.
,,Jo, někdo se určitě najde..." zopakoval Ron. Já těžce polkl sousto. Směr, kterým se začala konverzace najednou ubírat, se mi přestával líbit.
,,Jo?" zamračila se.
S Ronem jsme se o Hermionině nové společnosti zatím příliš nebavili. Vídali jsme ji se Zmijozelskými až podezřele často, pochopitelně jsme ale nechápali, co vyvádí. Jenomže narozdíl ode mě (já jsem se chtěl nejprve dovědět, jaké všechny vzpomínky mi ještě chybí), Ron chtěl zjistit, co má to všechno s Hermionou a hady být. A nejspíš se to rozhodl zjistit dnes. Nenápadně jsem zavrtěl hlavou. Všiml si toho, ale ignoroval mě. A kruci.
,,Hm..." kývl vědoucně a Hermiona se zamračila ještě víc.
,,O co ti jde?" prskla a zakroutila hlavou.
Ron se zasmál. ,,Já nevim. Třeba bys nám mohla vysvětlit, proč se najednou bavíš s Malfoyem. Je to tvoje věc, jó. Ale nevim, kdo tě nazval mudlovskou šmejdkou ještě pomalu před pár měsíci... Proč jsi se najednou začala bavit s někým úplně jiným? A nedělej, že ne. Myslíš, že jsme si nevšimli, jak po nich celý ráno koukáš?" vypadlo z něj a mně se nechtělo věřit, že se tak skutečně stalo. Nezněl vyloženě útočně, jak tomu bylo většinou, když se ti dva hádali. Přesto jsem se raději instinktivně před Hermioninou reakcí přikrčil.
Ta práskla rukama o svá stehna a frustrovaně zaklonila hlavu. ,,A co ty? Ty sis nenašel novou společnost? O co jde prosim tě tobě? Hm? O slávu? To ti nestačil Harry?" vypískla a mrštila rukou směrem ke mně, až jsem zavřel oči. Ron se zamračil.
Hermiona nemohla vědět, že se mu Victor líbí... Na vidličce jsem měl napíchnuté sousto a pozoroval Rona s Hermionou, jak sedí naproti mně a hádají se. A absolutně netušil, co dělat.
,,Fakt mě mrzí, že se najednou tak zajímáš. Škoda, že to nebylo předtím... Teď se laskavě starej o sebe a o to, s kým se TY bavíš. A svoje moudra by sis mohl taky občas nechat pro sebe, víš?" hlas se jí téměř zlomil. Potom se vymrštila z lavice a vydala se k východu z Velké síně. Ron zůstal sedět a koukal před sebe.
,,Její změny nálad jsou možná ten problém..." hlesl nakonec a trošku se pousmál.
Praštil jsem ho do ramene. Potom jsme dojedli a vydali se pryč. Byl to nekonečný řetězec - Ron nebo já jsme něco řekli, Hermiona se urazila a přestala se s námi bavit. Ostatně vždyť tak jsme vlastně i my tři začínali... Tak nějak jsme si byli jistí, že za nějaký ten čas se to mezi námi zase uklidní. Když jsme opustili Velkou síň, na konci chodby jsme ale Hermionu oba uviděli. Stála se Zabinim a Nottem a hlasitě se smála, když jí oba vzali za jedno rameno a začali táhnout za roh pryč...
...
Vyučování se táhlo celou věčnost. Když jsme šli po úděsné hodině s tím novým učitelem Moodym na poslední hodinu přeměňování s McGonagallkou, měl jsem pocit, že už tam snad ani nedojdeme. V učebně jsme se svalili do lavice a učení hodili na stůl. Celý den jsem byl hlavním aktérem většiny debat. A už mě to fakt nebavilo. Přesto se dalo tak nějak očekávat, že tím, že vyučování skončí a já někam zalezu a zavrtám se tam jako krtek, tyhle moje problémy jen tak neskončí. A byla to naprostá pravda. Na konci hodiny mi totiž McGonagallová řekla, abych se u ní po vyučování stavil. Nečekala na mou reakci a dál pokračovala ve výuce, jakoby se nic nestalo. S Ronem jsme se na sebe podívali a já si hlasitě povzdychl.
,,Asi se mnou nepůjdeš za McGonagallovou?" zeptal jsem se ho, jakmile jsme vypadli ze třídy. Ron zvednul jeden koutek rtů nahoru a zamyslel se.
,,Nejspíš už máš nějaké plány, co?" naznačil jsem a trošku se pousmál. Oba jsme moc dobře věděli, kam tím mířím.
,,Ani vlastně ne..." povzdychl si nakonec a pokrčil rameny.
Zamračil jsem se.
,,Aha. Já myslel, že půjdeš Victorovi pogratulovat za včerejší výkon a první místo..." nadhodil jsem.
Victorovi se skutečně podařilo svého draka skolit a předvedl tak dobrý výkon (co říkali ostatní, já to samozřejmě jaksi nemůžu tak úplně posoudit posoudit...), že si tím tak dokonce vybojoval i první místo. Byl teď tím pádem na docela jiné pozici, než po včerejším ,,souboji" já. Ale to ostatně všichni...
,,Nevim... Asi má teď plno práce. Kruval to určitě oslavuje a on je obklopenej lidma..." utrousil nakonec a kopl do neviditelného kamene na zemi.
Zakroutil jsem hlavou.
,,Já myslim, že bys za ním měl jít. Taky ti to dlužím za ty prohrané peníze..." usmál jsem se a oba jsme si vzpomněli, jak Rona doslova celý den otravovali Fred a George, kteří mu chřastili před obličejem kasičkou plnou galleonů, které u nich sázkou na mě prohrál. Byli z nich teď hotoví boháči.
Zasmál se.
,,No to teda ne. Za to mi dlužíš máslový ležák. Aspoň deset," zamračil se. ,,Ale tak... dobře. Fajn. Tak já za nim teda půjdu..." svolil nakonec a stydlivě se podíval do země.
Rozloučili jsme se na nádvoří. On se vydal najít Victora Kruma, já nahoru do kabinetu profesorky McGonagallové. Šel bych tam asi ještě méně radostně, kdybych věděl, že mi hodlá říct o komplikaci, která pro mě díky včerejším událostem nastává. Cílem prvního úkolu bylo totiž především získat drakovo zlaté vejce, které, jak se ukázalo, mělo hrát zásadní roli v pokračování turnaje. Cedric, Victor i Fleur tohle zlaté vejce po včerejším souboji měli. Já ne.