Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

48.kapitola - Krvavý Valentýn

18+ Varování citlivým povahám a žaludkům: čtete jen na vlastní nebezpečí!

Bylo ticho. Harry si uvědomil, že být v pokoji úplně sám ho nijak neuklidňuje. Opět spal v Komnatě nejvyšší potřeby,Ron měl rande v jejich společném pokoji.'Měl požádat Brumbála, aby ho tam nechal bydlet s Hermionou,' pomyslel si pobaveně.Pak zase zavřel či a pokoušel se usnout.Přetočil se na záda, svíral víčka, no, spánek nepřicházel. Dnes se mu vyhýbal, jako on sám dodneška Snapeovi.Povzdechl si. Nedokázal na něj nemyslet. Ten polibek byl chyba... opakoval si. 'Ale nádherná chyba,' šeptal mu hlásek v podvědomí. 'Krom toho... Tys to začal, ne on. Tys políbil první jeho.'Znovu si ten polibek připomněl, v mysli si přehrál každičký okamžik, každý dotek...Bylo to stejné.Stejné jako v Útočišti.Jako na Niwlog.Nic se nezměnilo, jen jeho milenec měl svou pravou tvář. Tvář muže, kterého měl už před měsíci plnou hlavu. A pokud dokáže uvěřit, že povaha, kterou poznával během prvního pololetí je skutečně Snapeova, jak moc těžké bude mu odpustit... a vzít ho zpět?Protože, ač se tomu Harry bránil a snažil se odehnat každou myšlenku na to, že se k němu vrátí – i kdyby dokázal Snapovi odpustit – stále se ty myšlenky vracely. Ta touha jít za ním... Nechat se obejmout. Políbit. Milovat. Věřit mu.Harry ještě pořád pochyboval, že mu dokáže odpustit. A jedna jeho část si to zoufale přála. I Harry chtěl zpět to, co spolu měli. I když si to odmítal přiznat.Co ho drželo zpátky?Harry o tom uvažoval. Největší problém viděl asi v tom, že viděl svého milence jinak. No vážně, měsíce se díval do tváře Ellisovi, ne Snapeovi. Věděl, co cítí při pohledu na Ellise. Když se teď podívá na Sn- neměl by říkat Severuse?Přece jen, políbil ho. Pravého Snapea. Ne – Severuse.Když se dívá na Severuse, co teď cítí? Je jím pořád přitahován, to už si 'ověřil'. Ale co se stalo s láskou k jeho falešné identitě? Harry přemýšlel, jestli je schopen ty city přenést na Severuse jako takového.Povzdechl si, když mu došlo, že neví. Začínal už mít Snapea rád, v novém školním roce se k sobě chovali líp, rozuměli si. Považoval ho téměř za přítele. Ale teď, po tom šokujícím odhalení... Neví, zda dokáže toho muže milovat. Vždyť jakmile si uvědomil, že ten milý, vzrušující, starostlivý Ellis vlastně neexistuje, náhlý a bolestivý pocit ztráty mu hnal do očí slzy. Obvykle je potlačoval. Pro teď je nechal téct. Potřeboval se vybrečet. Měl v sobě tolik emocí, že měl pocit, že praskne.Nakonec usnul v pláči.                                                                                                                                                                    Druhý den odpoledne                                                                                                                                                                      „Nevíš, kde zase je?" zeptal se Ron, když s Hermionou usedali po vyučování ke stolku v nebelvírské společence, aby si napsali úkoly.„Ne," zavrtěla hlavou dívka. „A všiml sis, jak se teď chová ke Snapeovi? Nejdřív ho hájil, jak se změnil a chová se k němu hezky, pak ho najednou ignoruje na hranici únosnosti a obratem, ze dne na den, ho prakticky pronásleduje. Viděl jsi, jak se na něj dneska při každé hodině dívá?"„Mně je akorát divný, že ho Snape nikdy nepotrestal, když po každý, když mu nařídil, aby zůstal po hodině, prostě odešel. Ani mu nesebral body," uvažoval Ron. „Oba se chovaj' divně."„Máš pravdu, jsou divní," souhlasila po chvíli Hermiona. „Možná se při tréninku zase pohádali, nebo tak něco. Oba jsou horké hlavy a znáš Harryho, nedá si nic líbit."„Jo, to bude nejspíš ono. Jak včera zůstal po hodině Obrany a nás poslal ven... Asi si s ním chtěl promluvit. Ale možná to ještě tak úplně neurovnali, vzhledem k tomu, jak na sebe občas zírají. Všimla sis? Když se nekouká jeden, ten druhý ho hned hypnotizuje."„Ano," povzdechla si Hermiona. „Asi to byla pořádná hádka."„Takže to asi bude stejný, jako to bylo," rozvíjel Ron další teorie. „Já to Harrymu říkal. Je to Snape, proboha. Ten se nezmění."Nepostřehl, jak káravě se na něj jeho dívka podívala, právě si rozlil na čistý pergamen skoro celý inkoust. Zasakroval.„Evanesco atramento," ozvalo se za nimi a Ronův pergamen se opět skvěl čistotou. Zrzek se prudce obrátil, ani on ani Hermiona neslyšeli svého kamaráda přicházet.„Harry, kdes  byl?" zeptala se Nebelvírka starostlivě. Usmál se na ni, ale byl to ten typ úsměvu, který vás neuklidní, takže se otázkám nevyhnul.„A nestačilo by jen obyčejný Čistící kouzlo?" nadhodil Ron.„Na tak jemný věci, jako je pergamen, bych ho nepoužíval. Když jsem to udělal prvně, prodřel jsem si tam díru, pergamen byl na vyhození," vysvětlil Harry, aniž odpověděl Hermioně a sedl si vedle kamaráda. Pak vytáhl svou rozepsanou esej z Bylinkářství, načal ji už o Binnsově hodině...„Ani to nezkoušej, Ronalde," napomenula ho Hermiona, když viděla ten pohled na inkoust a pergamen.„Já přece nechtěl..." bránil se Ron nařčení z touhy po pokusu a koukl po očku na Harryho. Zdálo se, že jim nevěnuje pozornost... Připadalo mu to vážně divné. Normálně by se mu Harry uculoval, protože bylo jasné, že ho chytrá dívka přistihla při praštěném nápadu.