Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

20.kapitola - Nečekaná zklamání

Harry nebyl schopný usnout. Pořád se převracel, jeho myšlenky se pořád točily kolem očarovaného zrcadla a velšského nápisu. A snažil se vybavit si, odkud zná ten zvláštní amulet. Věděl jistě, že ho zná, už ho viděl...

‚Áááá!' zařval v duchu a na obličej si připlácl polštář. ‚Proč si nemůžu vzpomenout!' Už ho to štvalo. Není divu, že si nepamatuje důležité věci z lektvarů, když si nemůže vzpomenout na něco tak jednoduchého. No vážně, mělo by to být snadné, vždyť v životě přišel do styku jen vzácně se šperky a každou z těch událostí si vybavuje. Rozhodně to nemělo nic společného s Dursleyovými, ti by v domácnosti neměli nic, co nějak souvisí s čaroději.

 ‚Stačilo, že tam měli mě,' pomyslel si jen mírně hořce. Pak potřásl hlavou. Už na ně nemusí myslet. Nikdy. Už se tam nevrátí.

‚Derbyn, y rhai sy'n gwisgo cymeriad mage.' Tohle znělo mladému Nebelvírovi hlavou, když se ho konečně zmocnil spánek. Protože si předtím celou dobu představoval ten podivný amulet, bylo jen logické, že ho spatřil i ve snu. 

Seděl na koberci. Pokoj plný světla z rozevřeného okna zněl hlasitým mužským smíchem. Harry se rozhlédl... a strnul. Poznal otce, Remuse a... Siria. Stáli kolem něj a šťastně se na něj culili. Pak zaslechl jasný ženský hlas. Nevnímal, co říká, pouze si uvědomil, že byl zvednut a svírá ho voňavá náruč zelenooké rudovlásky. Muži je obstoupili a cosi říkali. Nerozuměl jim, ale byl šťastný. Sama atmosféra zářila štěstím a Harry se cítil... milovaný. Když Sirius natáhl prsty a jemně vzal Harryho za tvářičku, málem se rozplakal. Najednou byl tak naplněný emocemi. Pohlédl na matku, zářivě se usmívala a nakláněla se k němu. Upoutalo ho cosi lesklého na ženině krku. Světlo se odrazilo na povědomém přívěsku a záblesk ho nakrátko oslepil. 

Najednou mu někdo zacloumal ramenem, probudil se.

„Harry?" Ron na kamaráda užasle zíral. „Kámo, co se stalo?" hlesl zrzek. „Něco se ti zase zdálo?" Harry se rozhlédl. Zamrkal, uvědomil si vlhké oči. Otřel si je, zjistil, že má mokré i tváře. 

„Harry?" Teď už zněl Ronův hlas vysloveně nervózně.

„Co?" zašeptal. „To už je ráno?"

„Jo, je čas vstávat," zamumlal Ron. „Hele, fakt jsi v pohodě? Brečel jsi, dost nahlas. Koukej..." ztišil hlas a naklonil se blíž, „zdálo se ti o Ty - víš - kom? To proto jsi..."

„Ne!" přerušil ho Harry. „Ne, Rone, mně se zdálo..." usmál se, trochu smutně, „o rodičích. A Removi se Siriusem. Myslím, že se mi vybavila stará vzpomínka."

„Myslíš tu vzpomínku, co ti prvně připomněli mozkomoři? Proto jsi..." ukázal zrzavý chlapec na kamarádův obličej. Harry jen potřásl hlavou.

„Ne. Tohle byla dobrá vzpomínka." Ron se s tím spokojil, ale i tak po něm házel u snídaně a později po celou dobu vyučování ustarané pohledy. Když to sdělil Hermioně, přidaly se k Harryho pozorování ještě jedny oči.

Černooký lektvarista zamyšleně míchal svou kávu a klouzal pohledem po Síni. Když vešel mladý rozcuchaný Nebelvír, ve společnosti svých dvou nerozlučných přátel, zadíval se na něj. Připadal mu ztracený v myšlenkách, ale ne nešťastný, nebo ustaraný... na rozdíl od mladého Weasleyho a vševědky Grangerové. 

Severusovi neuniklo, jak Harryho znepokojeně sledují a... že on to naprosto nevidí. To muži prozradilo, že mu musí v hlavě ležet něco vážného. Napadloho, jestli to nesouvisí s včerejší výpravou s Albusem do Tajemné komnaty. Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že vlastně neobjevili nic důležitého. Nebo spíš... nijak nepokročili v úspěšnosti se k tomu důležitému dostat.